6

Skutečná tragédie interrupcí

MELBOURNE – Těhotné dospívající dívce trpící leukémií byla minulý měsíc v Dominikánské republice odložena chemoterapie, protože lékaři se obávali, že by u ní léčba mohla vyvolat potrat a tím porušit tamní striktní zákon zakazující interrupce. Po konzultacích mezi lékaři, právníky a rodinou dívky byla sice chemoterapie nakonec zahájena, událost ale opět obrátila pozornost k rigiditě zákonů o umělém přerušení těhotenství v mnoha rozvojových zemích.

Média se potratům ve vyspělých zemích hojně věnují, zejména ve Spojených státech, kde republikáni využívají odporu vůči interrupcím ke shromažďování voličů. Kampaň prezidenta Baracka Obamy za znovuzvolení se nedávno odhodlala k protiúderu a uvedla televizní reklamu, v níž jistá žena říká, že „nastala doba nahánějící ženám strach“, protože Mitt Romney prohlásil, že podporuje postavení umělých přerušení mimo zákon.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Mnohem menší pozornosti se ale dostává 86 % všech uměle vyvolaných potratů, k nimž dojde v rozvojovém světě. Přestože většina zemí v Africe a Latinské Americe má zákony, jež interrupce za většiny okolností zakazují, oficiální ilegalita nebrání vysokým počtům provedených přerušení.

Na tisíc žen připadá v Africe 29 potratů a v Latinské Americe 32. Srovnatelné číslo pro západní Evropu, kde jsou potraty za většiny okolností obecně povolené, je 12. Podle nedávné zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) nebezpečné interrupce vedou každoročně k úmrtí 47 000 žen, přičemž k většině těchto úmrtí dochází v rozvojových zemích. Dalším pěti milionům žen je rok co rok způsobeno zranění, někdy trvalé.

Téměř všem těmto úmrtím a zraněním by bylo možné předejít, říká WHO, uspokojením potřeby po sexuální výchově a osvětě o plánování rodičovství a antikoncepci a zajištěním bezpečných, zákonných umělých přerušení těhotenství a následné péče, která zabrání zdravotním komplikacím nebo je případně řeší. Podle odhadů 220 milionů žen v rozvojovém světě říká, že se chtějí vyvarovat těhotenství, ale schází jim buď znalosti, nebo přístup k účinné antikoncepci.

To je obrovská tragédie pro jedince a pro budoucnost naší už beztak hustě zalidněné planety. Londýnský summit o plánování rodičovství, pořádaný ministerstvem mezinárodního rozvoje a nadací manželů Gatesových, ohlásil minulý měsíc závazky ke snížení počtu těchto ��en na 120 milionů do roku 2020.

Vatikánské noviny reagovaly kritikou Melindy Gatesové, jejíž organizační a zčásti sponzorské úsilí v této iniciativě povede podle odhadů k tomu, že během prvního roku života zemře o téměř tři miliony méně dětí a provede se o 50 milionů méně potratů. Člověk by si myslel, že římští katolíci budou takové výsledky pokládat za žádoucí. (Sama Gatesová je praktikující katolička, která viděla, co se stane, když ženy nedokážou nakrmit své děti nebo jsou zohavené v důsledku nebezpečných potratů.)

Omezování přístupu k legálním interrupcím vede mnoho žen k vyhledávání potratů u rizikových poskytovatelů. Legalizace potratů na žádost v Jižní Africe roku 1998 přinesla snížení počtu úmrtí v souvislosti s interrupcí o 91 %. Vznik farmaceutik misoprostolu a mifepristonu, které může poskytovat lékárník, umožňuje v rozvojových zemích relativně bezpečná a laciná umělá přerušení těhotenství.

Odpůrci zareagují tím, že potrat je nebezpečný už ze své podstaty – pro plod. Poukazují na to, že interrupce zabíjí jedinečného, živého lidského jedince. Toto tvrzení lze stěží popřít, tedy přinejmenším pokud se slovem „lidský“ míní „náležející k druhu Homo sapiens“.

Je také pravda, že se nemůžeme prostě jen odvolat na ženino „právo rozhodnout se“ ve snaze vyhnout se etické otázce mravního postavení plodu. Kdyby plod skutečně měl morální status jako každá jiná lidská bytost, bylo by těžké argumentovat, že rozhodovací právo těhotné ženy zahrnuje i právo způsobit smrt plodu, snad kromě případu, kdy je v ohrožení ženin život.

Klamnost argumentu odpůrců potratů tkví v posunu od vědecky správného tvrzení, že plod je žijící jedinec druhu Homo sapiens, k etickému tvrzení, že takový plod má tudíž stejné právo na život jako kterákoli jiná lidská bytost. Příslušnost k druhu Homo sapiens nestačí k tomu, aby bylo bytosti přiznáno právo na život. Zaručit plodu větší ochranu, než má kupříkladu kráva, nemůže ani nic jako sebeuvědomění či rozumovost, protože plod má mentální schopnosti na nižší úrovni než tur. Skupiny „ochránců života“, které protestují kolem potratových klinik, jsou ovšem zřídka k vidění při protestech kolem jatek.

Lze přesvědčivě tvrdit, že bytosti, které si uvědomují samy sebe a chtějí dále žít, bychom neměli proti jejich vůli zabíjet. Můžeme to považovat za narušení jejich autonomie či maření jejich vlastní volby. Proč by ale potenciál bytosti získat rozum a sebeuvědomění měl znamenat, že je nepřijatelné ukončit její život dřív než schopnost myslet a uvědomovat si sebe samu skutečně získá?

Fake news or real views Learn More

Nemáme povinnost každé bytosti s potenciálem rozvoje v bytost rozumnou umožnit, aby svůj potenciál realizovala. Dochází-li ke střetu mezi domnělými zájmy potenciálně rozumných, ale zatím stále ani ne vědomých bytostí a zásadními zájmy skutečně rozumem nadané ženy, měli bychom dát vždy přednost ženě.

Z angličtiny přeložil David Daduč