0

Otázky pro Evropu

Od chvíle, kdy Francie a Nizozemsko odmítly navrhovanou Ústavní smlouvu Evropské unie, lídry EU už celé týdny zaměstnává to, že ukazují prstem jeden na druhého nebo obviňují francouzské a nizozemské voliče z nepochopení otázky, jež jim byla položena. Neobjevil se však žádný panevropský státník a žádná významná evropská instituce neměla odvahu přinést svou vlastní analýzu současné situace, nebo dokonce navrhnout strategický scénář pro budoucnost.

Jistěže, francouzští a nizozemští občané skutečně neodpovídali na otázku, na niž měli odpovědět. Jejich hlasování bylo protestem proti globalizaci, odmítnutím současného světa s jeho vzdálenými a nepochopitelnými mechanismy vládnutí. Podobně jako v případě antiglobalizačního hnutí lze i nové antievropanství považovat za poptávku po odlišném evropském modelu – jisté „alter-evropanství“.

Potíž tedy netkví v tom, co Tony Blair ve svém inauguračním projevu před Evropským parlamentem označil za krizi vůdcovství. Žádný státník se neobjevil proto, že krize zasahuje hlouběji.

Dvě světové války a válka studená formovaly evropskou integraci jako projekt míru, obrany základních hodnot Západu a společné hospodářské prosperity. Tato fáze kulminovala pádem komunismu v roce 1989, avšak šance na překonání historických rozporů kontinentu tehdy vyžadovala předefinování evropského­ projektu. Smlouvy z Maastrichtu (1992) a Amsterdamu (1997) daly EU novou organizační strukturu a položily základy politických institucí odpovídajících hospodářské síle Evropy.