0

Kvalita milosrdenství

PRINCETON – Nedávné propuštění Abdala Basata Alího Midžrahího, jediného člověka usvědčeného z pumového útoku na let 103 společnosti Pan Am nad skotským Lockerbie v roce 1988, vyvolalo rozhořčení. Zhruba ve stejné době nabídl americký fotbalový tým Philadelphia Eagles druhou šanci své bývalé hvězdě Michaelu Vickovi, který byl usvědčen z organizování psích zápasů, po nichž byli neúspěšní bojovníci mučeni a zabíjeni. A William Calley, velitel čety, která v roce 1968 zmasakrovala ve vesnici My Lai stovky vietnamských civilistů, nyní prolomil mediální mlčení a omluvil se za své činy.

Kdy bychom měli odpouštět hříšníkům nebo jim prokazovat milosrdenství? Mnoho společností posuzuje krutost vůči zvířatům příliš benevolentně, avšak Vickův trest – 23 měsíců vězení – byl tvrdý. Kromě věznění samotného ztratil dva roky hráčské kariéry a miliony dolarů na výdělcích. A kdyby už Vick nikdy neměl hrát fotbal, jeho trest by dalece přesáhl rámec postihu nařízeného soudem.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Vick dal najevo lítost. A co je možná ještě důležitější, proměnil svá slova v činy, neboť dobrovolně pracuje ve zvířecím útulku a ve spolupráci s Humánní společností Spojených států bojuje proti psím zápasům. Těžko hledat důvody, proč mu neumožnit, aby se po završení trestu vrátil k tomu, co dělá nejlépe.

Midžrahí byl usvědčen z vraždy 270 lidí a odsouzen k doživotnímu žaláři. Z trestu si odpykal pouhých sedm let, když ho skotský ministr spravedlnosti Kenny MacAskill propustil z vězení na základě lékařské zprávy, podle níž trpí Midžrahí nevyléčitelnou rakovinou a zbývají mu pouhé tři měsíce života. Otázka lítosti nepřišla na přetřes, poněvadž Midžrahí nikdy nepřiznal vinu a odvolání proti svému usvědčení stáhl až těsně před propuštěním.

Objevily se pochybnosti, zda Midžrahí skutečně stojí na prahu smrti. Zdá se, že pouze vězeňský lékař byl ochoten prohlásit, že vězni nezbývají více než tři měsíce života, přičemž čtyři specialisté se odmítli vyjádřit, jak dlouho by odsouzený ještě mohl žít. Vynořily se také spekulace, že Midžrahího propuštění souvisí s jednáním o ropných kontraktech mezi Velkou Británií a Libyí. A konečně někteří lidé zpochybňují, zda je Midžrahí skutečně pachatelem trestného činu, za který byl odsouzen, což mohlo mít na MacAskillovo rozhodnutí rovněž jistý vliv (i když v takovém případě by bývalo lepší nechat posouzení na soudech).

Odhlédněme však na okamžik od těchto otázek. Budeme-li předpokládat, že je Midžrahí skutečně vinen a propuštěn byl jen kvůli tomu, že se mu krátí čas, lze prominutí zbytku trestu jakémukoliv vězni ospravedlnit jeho smrtelnou nemocí?

Odpověď by mohla záviset na povaze trestného činu, délce trestu a podílu, který z něj ještě zbývá. V případě kapesního zloděje, jenž si odseděl polovinu z dvouletého trestu, by bylo přehnaně kruté trvat na tom, aby si odpykal i zbytek, pokud by to znamenalo, že zemře ve vězení, a nikoliv se svou rodinou. Propuštění člověka, jenž si odpykal pouhých sedm let z doživotního trestu za masovou vraždu, je však něco úplně jiného. Příbuzní obětí poukazují na skutečnost, že při plánování svého zločinu neprojevoval Midžrahí žádný soucit. Proč, ptají se tito lidé, bychom my měli projevovat soucit vůči němu?

MacAskill se v projevu před skotským parlamentem, v němž své rozhodnutí obhajoval, zdržel citace z nejznámějšího anglicky psaného projevu o milosrdenství – totiž Porciiny řeči ze Shakespearova Kupce benátského –, avšak Porciina slova by jádro jeho prohlášení dobře vystihovala. Porcie připouští, že Shylock není povinen projevit milosrdenství vůči Antoniovi, jenž porušil smlouvu s ním.

„Milosrdenství nelze vynutit,“ říká Porcie Shylockovi. Podle ní je to něco, co se snáší z nebe jako déšť. MacAskill připustil, že Midžrahí nedal najevo žádný soucit, ale správně poukázal na fakt, že to samo o sobě není důvodem, proč v posledních dnech jeho života upírat soucit jemu. Ministr poté apeloval na hodnoty humánnosti, soucitu a milosrdenství jako na „ctnosti, podle nichž se snažíme žít“, a nakonec zasadil své rozhodnutí do rámce pravých skotských hodnot.

S MacAskillovým rozhodnutím můžeme odůvodněně nesouhlasit, ale měli bychom uznat, že ministra – pokud se pod povrchem neskrývá něco dalšího – motivovaly některé z nejvznešenějších hodnot, jež jsme schopni vyznávat. A pokud věříme, že Midžrahí nebyl za svůj zločin dostatečně potrestán, co si máme myslet o tom, jak bylo naloženo s bývalým poručíkem Williamem Calleym?

V roce 1971 byl Calley usvědčen ze zavraždění „ne méně než 22 vietnamských civilistů blíže neurčeného stáří a pohlaví“. Kromě toho byl usvědčen z útoku vedeného s cílem zabít vietnamské dítě. Přesto pouhé tři dny – ano, dny – po jeho usvědčení prezident Richard Nixon nařídil, aby byl Calley propuštěn z vězení a mohl si svůj trest odpykat v pohodlném třípokojovém domku. Calley tam bydlel se společnicí a pomocným personálem. Po třech letech byl propuštěn i z této formy výkonu trestu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Calley vždy tvrdil, že jen plnil rozkazy. Jeho velící důstojník, kapitán Ernest Medina, mu rozkázal, aby vypálil vesnici a otrávil její studny, avšak neexistuje žádný zřejmý důkaz, že součástí rozkazu bylo i zabíjení civilistů – a pokud byl takový rozkaz skutečně vydán, pak samozřejmě neměl být splněn. (Medina byl obžaloby z vraždy zproštěn.)

Po několik desetiletí trvajícím veřejném mlčení nedávno Calley, kterému je dnes 66 let, prohlásil, že „nemine den“, kdy by necítil výčitky „za to, co se stalo toho dne v My Lai“. Člověk si klade otázku, zda jsou příbuzní lidí zavražděných v My Lai ochotnější odpustit Calleymu, než jsou příbuzní lidí zabitých nad Lockerbie ochotni odpustit Midžrahímu.