Privatizace války

Je známo, že řada států se staví skepticky k jakékoli Amerikou vedené invazi do Iráku, anebo se rovnou a otevřeně staví proti ní. Méně se ví o rozdílech, které mezi Amerikou a větším zbytkem světa panují v tom, jak bojovat proti terorismu. Právě tento rozpor je nebezpečný.

Není žádným překvapením, že po úvodní solidaritě, jež následovala po teroristických útocích na New York a Washington v září 2001, se názory začaly rozcházet. Vždyť tragédie 11. září se stala ve Spojených státech, a tak není divu, že pocit bezprostřednosti zde byl silnější a dlouhodobější. V Evropě jde mnoha vládám o to, aby nevystrašily své obyvatele a nepoškodily vztahy s muslimskými menšinami. Některé hlasy tvrdí, že za katastrofu byla alespoň zčásti odpovědná americká zahraniční politika, a proto by podle nich bylo rozumné od Ameriky se distancovat.

Možná nejdůležitější faktor, který tento rozpor prohlubuje, je široce rozšířený pocit déjŕ vu . Evropa na vlastní kůži pocítila terorismus v 70. a 80. letech, a vyrovnala se s ním bez šrámů na jejích demokraciích. Terorismus (jak soudí většina Evropanů) je nepříjemnost, s níž je třeba se vyrovnat, nikoli výzva, jež žádá naprostou změnu. A navíc - politická rétorika, ohánějící se slovy "zlo" a "válka", jež dokáže mobilizovat Američany, zní těm, kdo dávají přednost manažerskému přístupu, zcela cize.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To continue reading, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you are agreeing to our Terms and Conditions.

Log in

http://prosyn.org/fzcPsTn/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.