Je známo, že řada států se staví skepticky k jakékoli Amerikou vedené invazi do Iráku, anebo se rovnou a otevřeně staví proti ní. Méně se ví o rozdílech, které mezi Amerikou a větším zbytkem světa panují v tom, jak bojovat proti terorismu. Právě tento rozpor je nebezpečný.
Není žádným překvapením, že po úvodní solidaritě, jež následovala po teroristických útocích na New York a Washington v září 2001, se názory začaly rozcházet. Vždyť tragédie 11. září se stala ve Spojených státech, a tak není divu, že pocit bezprostřednosti zde byl silnější a dlouhodobější. V Evropě jde mnoha vládám o to, aby nevystrašily své obyvatele a nepoškodily vztahy s muslimskými menšinami. Některé hlasy tvrdí, že za katastrofu byla alespoň zčásti odpovědná americká zahraniční politika, a proto by podle nich bylo rozumné od Ameriky se distancovat.
Možná nejdůležitější faktor, který tento rozpor prohlubuje, je široce rozšířený pocit déjŕ vu . Evropa na vlastní kůži pocítila terorismus v 70. a 80. letech, a vyrovnala se s ním bez šrámů na jejích demokraciích. Terorismus (jak soudí většina Evropanů) je nepříjemnost, s níž je třeba se vyrovnat, nikoli výzva, jež žádá naprostou změnu. A navíc - politická rétorika, ohánějící se slovy "zlo" a "válka", jež dokáže mobilizovat Američany, zní těm, kdo dávají přednost manažerskému přístupu, zcela cize.
Je známo, že řada států se staví skepticky k jakékoli Amerikou vedené invazi do Iráku, anebo se rovnou a otevřeně staví proti ní. Méně se ví o rozdílech, které mezi Amerikou a větším zbytkem světa panují v tom, jak bojovat proti terorismu. Právě tento rozpor je nebezpečný.
Není žádným překvapením, že po úvodní solidaritě, jež následovala po teroristických útocích na New York a Washington v září 2001, se názory začaly rozcházet. Vždyť tragédie 11. září se stala ve Spojených státech, a tak není divu, že pocit bezprostřednosti zde byl silnější a dlouhodobější. V Evropě jde mnoha vládám o to, aby nevystrašily své obyvatele a nepoškodily vztahy s muslimskými menšinami. Některé hlasy tvrdí, že za katastrofu byla alespoň zčásti odpovědná americká zahraniční politika, a proto by podle nich bylo rozumné od Ameriky se distancovat.
Možná nejdůležitější faktor, který tento rozpor prohlubuje, je široce rozšířený pocit déjŕ vu . Evropa na vlastní kůži pocítila terorismus v 70. a 80. letech, a vyrovnala se s ním bez šrámů na jejích demokraciích. Terorismus (jak soudí většina Evropanů) je nepříjemnost, s níž je třeba se vyrovnat, nikoli výzva, jež žádá naprostou změnu. A navíc - politická rétorika, ohánějící se slovy "zlo" a "válka", jež dokáže mobilizovat Američany, zní těm, kdo dávají přednost manažerskému přístupu, zcela cize.