5

Iluze úsporných opatření

LONDÝN – Doktrína vyvolávající kvůli budoucím přínosům bolest v současnosti má dlouhou historii – její kořeny vycházejí už od Adama Smithe a jeho chvály „šetrnosti“. Obzvlášť halasná je v „těžkých časech“. V roce 1930 americkému prezidentu Herbertu Hooverovi radil jeho ministr financí Andrew Mellon: „Likvidujte pracovní místa, likvidujte akcie, likvidujte zemědělce, likvidujte nemovitosti. Vymýtí se tím prohnilost systému… Lidé… budou žít mravněji… a trosky od těch méně schopných převezmou lidé podnikaví.“

Podle příznivců „likvidacionismu“ Mellonova ražení zachvátilo ekonomiku před rokem 2008 rakovinné bujení – v bankovnictví, bytové výstavbě, akciích – a je nutné jej vyřezat, jinak se zotavení nemůže dostavit. Jejich postoj je jasný: stát je parazit odsávající mízu svobodného podnikání. Ekonomiky přirozeně tíhnou k rovnováze s plnou zaměstnaností a po šoku postupují celkem rychle, pokud je nebrzdí chybně koncipované vládní zásahy. Jsou proto urputnými odpůrci keynesiánského intervencionismu.

Keynesovým kacířstvím bylo popření existence takových přirozených sil, přinejmenším v krátkodobém horizontu. Právě to bylo podstatou jeho proslulé poznámky, že „v dlouhodobém výhledu jsme všichni mrtví“. Ekonomiky podle Keynesova přesvědčení mohou uvíznout ve vleklých obdobích „rovnováhy na úrovni podzaměstnanosti“ a v takových případech je nutné je postrčit externí stimulací, aby se dostaly na úroveň vyšší zaměstnanosti.

Jednoduše řečeno, Keynes byl přesvědčen, že pomocí škrtů si růst nemůžeme zajistit všichni najednou. Věřit v opak znamená chybně zobecňovat. Co platí pro jednotlivé složky, neplatí pro celek. Jestliže škrtá celá Evropa, Velká Británie nemůže růst; jestliže škrtá celý svět, zastaví se globální růst.