NEW YORK – Světu se nejvíce nedostává nikoliv ropy, čisté vody ani potravin, nýbrž morálního vedení. S oddaností pravdě – vědecké, etické a osobní – může společnost překonat mnoho krizí chudoby, nemocí, hladu a nestability, s nimiž jsme konfrontováni. Moc se však pravdy děsí a nelítostně s ní bojuje. Zastavme se tedy a vyjádřeme vděčnost Václavu Havlovi, jenž tento měsíc zemřel, za to, že umožnil jedné generaci získat šanci k životu v pravdě.
Havel byl hlavním vůdcem revolučních hnutí, která vyvrcholila nastolením svobody ve východní Evropě a zánikem Sovětského svazu před 20 lety. Havlovy hry, eseje a dopisy popisovaly morální zápas spojený s čestným životem ve východoevropských komunistických diktaturách. Havel riskoval vše, aby žil v pravdě, jak to sám nazýval – aby byl poctivý sám vůči sobě a hrdinsky poctivý vůči autoritářské moci, která utiskovala jeho společnost a drtila svobody stamilionů lidí.
Za tuto volbu draze zaplatil, když strávil několik let ve vězení a mnoho dalších let čelil sledování, ústrkům a cenzuře svého psaní. Přesto se záře pravdy šířila. Havel dával generaci svých krajanů naději, odvahu, a dokonce i neohroženost. Když se pavučina lží v listopadu 1989 zpřetrhala, vyšly statisíce Čechů a Slováků do ulic, aby se přihlásily ke své svobodě – a aby vynesly zakazovaného a vězněného dramatika na Pražský hrad coby nově zvoleného prezidenta Československa.
NEW YORK – Světu se nejvíce nedostává nikoliv ropy, čisté vody ani potravin, nýbrž morálního vedení. S oddaností pravdě – vědecké, etické a osobní – může společnost překonat mnoho krizí chudoby, nemocí, hladu a nestability, s nimiž jsme konfrontováni. Moc se však pravdy děsí a nelítostně s ní bojuje. Zastavme se tedy a vyjádřeme vděčnost Václavu Havlovi, jenž tento měsíc zemřel, za to, že umožnil jedné generaci získat šanci k životu v pravdě.
Havel byl hlavním vůdcem revolučních hnutí, která vyvrcholila nastolením svobody ve východní Evropě a zánikem Sovětského svazu před 20 lety. Havlovy hry, eseje a dopisy popisovaly morální zápas spojený s čestným životem ve východoevropských komunistických diktaturách. Havel riskoval vše, aby žil v pravdě, jak to sám nazýval – aby byl poctivý sám vůči sobě a hrdinsky poctivý vůči autoritářské moci, která utiskovala jeho společnost a drtila svobody stamilionů lidí.
Za tuto volbu draze zaplatil, když strávil několik let ve vězení a mnoho dalších let čelil sledování, ústrkům a cenzuře svého psaní. Přesto se záře pravdy šířila. Havel dával generaci svých krajanů naději, odvahu, a dokonce i neohroženost. Když se pavučina lží v listopadu 1989 zpřetrhala, vyšly statisíce Čechů a Slováků do ulic, aby se přihlásily ke své svobodě – a aby vynesly zakazovaného a vězněného dramatika na Pražský hrad coby nově zvoleného prezidenta Československa.