0

Past chudoby

LONDÝN: Jen málo diskusí je více myšlenkově prázdných a tak mechanických (a ještě více ideologicky rigidních), než je ta, týkající se hospodářského růstu a ekonomické spravedlnosti. Ekonomický růst, samozřejmě, nemůže garantovat, že materiální bohatství bude rozdělováno, ponecháno samo sobě, spravedlivým a rovnoměrným způsobem. A proto je ještě nemožnější představit si, že by snižující se příjmy mohly vyvolat ve světě nějakou větší hospodářskou spravedlnost.

Ani síla a přesvědčivost těchto argumentů, ani hory sofistikovaných dat, mě nemůže zbavit pocitu, že tato diskuse uvízla ve slepé koleji a nakonec zakrněla: uvízla tam, protože za teoretickou konstrukcí, že ekonomický růst je nezbytnou, ale nedostatečnou podmínkou pro omezení chudoby, existoval časový posun, během kterého se naše představy o jejím naplnění poněkud měnily; a zakrněla, protože dvě nezbytně nutné věci začasto v souboru těchto argumentů chybějí: první chybějící ingrediencí je jasné definování toho, jak by měla být spravedlnost sama měřena, a zejména čisté účinky například změny poměru mezi, řekněme, dětskou prací a hladověním. Druhý chybějící element se týká váhy, jenž by měla být přisouzena ne-materiálním faktorům, když posuzujeme rozdělování materiálních požitků v bohatších zemích, a poté také v zemích chudších.

Všechny tyto argumenty, už tolikrát roztrhané v cáry, byly v minulém týdnu znovu zopakovány na summitu skupiny G-8 v japonské Okinawě. Většina ekonomů a politiků nemá žádné potíže s tím, aby dokázali, že establishment a další šíření řízeného, ale přitom otevřeného světového obchodního systému vytváří zcela mimořádné množství dalšího nového bohatství. Nicméně takovým „důkazům“ jejich oponenti věnují jen pramalou pozornost a dále křičí, že globalizace jen zostřuje světovou chudobu a nerovnost a má zhoubný vliv na všechna světová společenství i životní prostředí.

Nejlepší odpovědí na takové skuhrání ovšem není uzavření se do sebe, nýbrž odstranění těch deformací, jež ve světovém odchodním systému stále přetrvávají, což se především týká úplného otevření trhů bohatých zemí cenově konkurenceschopným „low-tech“ (tedy výrobkům nižší technické úrovně) dovozům z chudých zemí. Ale ať už začneme USA anebo EU, bohaté země se obávají zvyšování nezaměstnanosti právě kvůli konkurenci ze strany rozvojových zemí, vyzbrojených levnou pracovní silou. Je to trpká ironie. Otázky, vznášené oponenty globalizace, jako je například problém pracovních standardů chudých zemích (všechny ty obrazy vykořisťovaných žen a dětí v ubohých špinavých dílnách) jsou tak či onak zmanipulovány bohatými zeměmi, do jisté formy protekcionismu.