LONDÝN: Jen málo diskusí je více myšlenkově prázdných a tak mechanických (a ještě více ideologicky rigidních), než je ta, týkající se hospodářského růstu a ekonomické spravedlnosti. Ekonomický růst, samozřejmě, nemůže garantovat, že materiální bohatství bude rozdělováno, ponecháno samo sobě, spravedlivým a rovnoměrným způsobem. A proto je ještě nemožnější představit si, že by snižující se příjmy mohly vyvolat ve světě nějakou větší hospodářskou spravedlnost.
Ani síla a přesvědčivost těchto argumentů, ani hory sofistikovaných dat, mě nemůže zbavit pocitu, že tato diskuse uvízla ve slepé koleji a nakonec zakrněla: uvízla tam, protože za teoretickou konstrukcí, že ekonomický růst je nezbytnou, ale nedostatečnou podmínkou pro omezení chudoby, existoval časový posun, během kterého se naše představy o jejím naplnění poněkud měnily; a zakrněla, protože dvě nezbytně nutné věci začasto v souboru těchto argumentů chybějí: první chybějící ingrediencí je jasné definování toho, jak by měla být spravedlnost sama měřena, a zejména čisté účinky například změny poměru mezi, řekněme, dětskou prací a hladověním. Druhý chybějící element se týká váhy, jenž by měla být přisouzena ne-materiálním faktorům, když posuzujeme rozdělování materiálních požitků v bohatších zemích, a poté také v zemích chudších.
Všechny tyto argumenty, už tolikrát roztrhané v cáry, byly v minulém týdnu znovu zopakovány na summitu skupiny G-8 v japonské Okinawě. Většina ekonomů a politiků nemá žádné potíže s tím, aby dokázali, že establishment a další šíření řízeného, ale přitom otevřeného světového obchodního systému vytváří zcela mimořádné množství dalšího nového bohatství. Nicméně takovým „důkazům“ jejich oponenti věnují jen pramalou pozornost a dále křičí, že globalizace jen zostřuje světovou chudobu a nerovnost a má zhoubný vliv na všechna světová společenství i životní prostředí.
LONDÝN: Jen málo diskusí je více myšlenkově prázdných a tak mechanických (a ještě více ideologicky rigidních), než je ta, týkající se hospodářského růstu a ekonomické spravedlnosti. Ekonomický růst, samozřejmě, nemůže garantovat, že materiální bohatství bude rozdělováno, ponecháno samo sobě, spravedlivým a rovnoměrným způsobem. A proto je ještě nemožnější představit si, že by snižující se příjmy mohly vyvolat ve světě nějakou větší hospodářskou spravedlnost.
Ani síla a přesvědčivost těchto argumentů, ani hory sofistikovaných dat, mě nemůže zbavit pocitu, že tato diskuse uvízla ve slepé koleji a nakonec zakrněla: uvízla tam, protože za teoretickou konstrukcí, že ekonomický růst je nezbytnou, ale nedostatečnou podmínkou pro omezení chudoby, existoval časový posun, během kterého se naše představy o jejím naplnění poněkud měnily; a zakrněla, protože dvě nezbytně nutné věci začasto v souboru těchto argumentů chybějí: první chybějící ingrediencí je jasné definování toho, jak by měla být spravedlnost sama měřena, a zejména čisté účinky například změny poměru mezi, řekněme, dětskou prací a hladověním. Druhý chybějící element se týká váhy, jenž by měla být přisouzena ne-materiálním faktorům, když posuzujeme rozdělování materiálních požitků v bohatších zemích, a poté také v zemích chudších.
Všechny tyto argumenty, už tolikrát roztrhané v cáry, byly v minulém týdnu znovu zopakovány na summitu skupiny G-8 v japonské Okinawě. Většina ekonomů a politiků nemá žádné potíže s tím, aby dokázali, že establishment a další šíření řízeného, ale přitom otevřeného světového obchodního systému vytváří zcela mimořádné množství dalšího nového bohatství. Nicméně takovým „důkazům“ jejich oponenti věnují jen pramalou pozornost a dále křičí, že globalizace jen zostřuje světovou chudobu a nerovnost a má zhoubný vliv na všechna světová společenství i životní prostředí.