0

Jiná palestinská revoluce

Euforie, která více než týden vítala zvolení Mahmúda Abbáse prezidentem palestinské samosprávy, byla možná oprávněná. Nyní však nastal čas zhodnotit střízlivýma očima, co leží před Palestinci, Izraelci a – co je možná ještě důležitější – před širším arabským světem.

Pro takové hodnocení je třeba připustit, že volby zdaleka neproběhly bezchybně: Hamás a Islámský džihád hlasování bojkotovaly a Marwan Barghútí, Abbásův kolega z hnutí Fatáh a jediný kandidát, který ho mohl vážně ohrozit, byl vedením hnutí naléhavě přesvědčován, aby svou kandidaturu stáhl, a umožnil tak vytvoření jednotné fronty.

Abbásovi (který je rovněž znám jako Abú Mázin) se rovněž podařilo získat pod svou kontrolu zhruba dvanáct palestinských bezpečnostních služeb a milicí. To mu zaručilo vítězství, třebaže průvody ozbrojených mužů mávajících na jeho shromážděních zbraněmi nebyly právě tím, po čem volají demokratické normy.

Přesto zůstává skutečností, že po několika desetiletích autokratické vlády Jásira Arafata a navzdory očividným překážkám plynoucím z pokračující izraelské okupace si Palestinci nakonec zvolili vůdce v relativně svobodných a konkurenčních volbách. Arafat se vypsání voleb, jak je vyžadují zákony palestinské samosprávy, celá léta vyhýbal pod záminkou, že je vzhledem k okupaci nelze uspořádat, avšak světe, div se: dva měsíce po jeho skonu volby proběhly – s pronikavým úspěchem.