Nejsem v situaci, kdy bych mohl nezaujatě přihlížet válce Vladimira Putina proti ruským „oligarchům“ jakožto vrstvě mužů a žen (ano, patří sem i některé ženy a nejprominentnější z nich je manželka moskevského starosty Jurije Lužkova). Jak bych také mohl, když jsem mezi ně sám obvykle počítán. I pohled zevnitř má nicméně jistou hodnotu, protože pouze přímý účastník ví, co se v zákulisí skutečně odehrává.
Jelikož jsem sám cílem této „války“, mohu o ní hovořit velmi konkrétně. A protože jsem byl donucen opustit Rusko a hájit se proti Putinovi a Kremlu ze svého anglického exilu, vím, jaké to je, když se celá represivní moc státu zaměří na jediného člověka. V západní demokracii se něco podobného stát nemůže. Dokáže si snad někdo představit, jak všechny složky francouzského státu – policie, bezpečnostní služby, armáda, byrokracie – koordinovaně usilují o uvěznění jediného člověka? Je to nepředstavitelné – ne tak ovšem v Rusku.
Po několik let ruský stát neúnavně upíral všechny síly, aby dosáhl mého vydání zpět do Ruska, kde mě chtěl vykreslit jako zločince. Trvalo mi tři roky, než jsem zvítězil u londýnského soudu, jehož rozhodnutí se – naštěstí – v Rusku nezpochybňuje. Alespoň někteří lidé v Kremlu si tedy uvědomují, že ne všechny soudy jsou zde od toho, aby plnily příkazy mocných.
U zmíněného londýnského soudu se mi podařilo prokázat, že jsem stíhán z ryze politických důvodů. Britská vláda rozhodla, že mi má být zde v Anglii přiznán status exulanta.
Boj s oligarchy není bojem proti jednomu konkrétnímu člověku či proti neprávem nabytému bohatství, jak se někdy tvrdí. Je to válka proti nezávislým lidem s dostatkem prostředků na to, aby dokázali vzdorovat a aby se s nimi muselo počítat. Tento boj započal parlamentními volbami v roce 2003, kdy se systematicky šlapalo po nezávislých kandidátech. Mohu sice nesouhlasit s liberálem Grigorijem Javlinským a jeho stranou Jabloko nebo s Anatolijem Čubajsem (který i nadále slouží Rusku tím, že vede státní elektrárenskou společnost), ale oba při snaze získat křesla v Dumě naráželi na nepřekonatelné překážky.
Do parlamentu nebyli vpuštěni, protože po pravdě řečeno reprezentují více než jen sami sebe; zastupují lidi, kteří si upřímně přejí hájit ideu „liberálního Ruska“, tedy Ruska, které bude svobodné a demokratické. Z politického hlediska byli v podstatě zničeni – zastrašeni, vyhozeni z různých funkcí, donuceni opustit zemi.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Mezi lidmi pronásledujícími oligarchy jsem nepotkal žádného, který by sám neusiloval se oligarchou stát. Zdá se, že dokonce i tolik vážení kamarádi prezidenta Putina z KGB, kteří by měli být tvrdými asketickými muži, vesměs spojují své vládní funkce s lukrativními posty ve státem vlastněných podnicích. Nechvalně proslulý Igor Sečin, tento kardinál Richelieu Putinova Kremlu, si nějakým způsobem dokáže vyšetřit čas i na ředitelování velkého státního ropného koncernu Rosněfť. Putinovo tažení proti oligarchům tak obsahuje víc než jen špetku pokrytectví.
Ruské oligarchy charakterizovaly dvě vlastnosti. Za prvé dokázali předvídat budoucnost lépe než ostatní. Když si tedy všichni mysleli, že se Rusko změní v tržní ekonomiku, oni viděli, že k této změně již došlo, díky čemuž získali mnohakilometrový náskok. Druhou vlastností bylo, že poté, co rychle vybudovali své firmy, měli dostatek vůle angažovat se v klíčových okamžicích v politice a nelítostně hájit politický systém, o němž se domnívali, že je potřebný k tomu, aby kapitalismus v Rusku přežil. K takovým okamžikům patřilo znovuzvolení Borise Jelcina v roce 1996.
V jisté fázi se někteří oligarchové bohužel začali ospravedlňovat. Michail Chodorkovskij, uvězněný šéf firmy Jukos Oil, se například začal za své činy veřejně kát, aby uspokojil Kreml. A přestože se mi příčí kritický postoj k muži, který je nespravedlivě vězněn, jeho příklad podle mého ukazuje, že většina oligarchů neměla potřebnou houževnatost, aby bránila politický systém, ve který věřila. Hašteřili se mezi sebou a chytili se do pasti.
A co tou pastí bylo? Falešná fráze, že kapitál a moc musí fungovat odděleně. Taková dělicí čára však ve skutečných demokraciích neexistuje. Peníze mají k moci stejný přístup jako kterákoliv jiná část společnosti. Bohatí lidé a podniky přece konkurují sobě navzájem i jiným zájmovým skupinám.
Takové politické působení přispívá k zodpovědnému bohatství. Pouze tímto způsobem se totiž velké bohatství může stát zdravou a ústrojnou součástí politické a sociální ekonomiky. Pokud tedy Putin svou válku s oligarchy vyhraje, bude to Pyrrhovo vítězství: bohatství pak bude více než zastrašeno; stane se pouhým výtvorem a hříčkou moci.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
For the last several years, world leaders have made big promises and laid out bold plans to mitigate the climate crisis and help the neediest countries adapt. At this year's World Bank/IMF Spring Meetings, they must demonstrate that they can fulfill these promises, rather than simply touting new ones.
think policymakers need to get four things right to shore up the credibility of the international system.
With the exception of the extreme right, no one in Israel wants to be stuck in Gaza, responsible for 2.4 million Palestinians, and facing a likely insurgency. Israel can end this war soon and save those hostages who are still alive, having demilitarized Gaza and set the stage for an alternative to Hamas.
thinks the only strategic objective that matters is close – or close enough – to being met.
China’s authorities have powerful economic-policy levers at their disposal to achieve their 5% growth target this year and put the economy on a more sustainable long-term growth path. But several trends – from the shift toward state capitalism to population aging to the loss of goodwill between Chinese and Americans – could thwart China’s ambition to join the ranks of high-income countries by mid-century.
Nejsem v situaci, kdy bych mohl nezaujatě přihlížet válce Vladimira Putina proti ruským „oligarchům“ jakožto vrstvě mužů a žen (ano, patří sem i některé ženy a nejprominentnější z nich je manželka moskevského starosty Jurije Lužkova). Jak bych také mohl, když jsem mezi ně sám obvykle počítán. I pohled zevnitř má nicméně jistou hodnotu, protože pouze přímý účastník ví, co se v zákulisí skutečně odehrává.
Jelikož jsem sám cílem této „války“, mohu o ní hovořit velmi konkrétně. A protože jsem byl donucen opustit Rusko a hájit se proti Putinovi a Kremlu ze svého anglického exilu, vím, jaké to je, když se celá represivní moc státu zaměří na jediného člověka. V západní demokracii se něco podobného stát nemůže. Dokáže si snad někdo představit, jak všechny složky francouzského státu – policie, bezpečnostní služby, armáda, byrokracie – koordinovaně usilují o uvěznění jediného člověka? Je to nepředstavitelné – ne tak ovšem v Rusku.
Po několik let ruský stát neúnavně upíral všechny síly, aby dosáhl mého vydání zpět do Ruska, kde mě chtěl vykreslit jako zločince. Trvalo mi tři roky, než jsem zvítězil u londýnského soudu, jehož rozhodnutí se – naštěstí – v Rusku nezpochybňuje. Alespoň někteří lidé v Kremlu si tedy uvědomují, že ne všechny soudy jsou zde od toho, aby plnily příkazy mocných.
U zmíněného londýnského soudu se mi podařilo prokázat, že jsem stíhán z ryze politických důvodů. Britská vláda rozhodla, že mi má být zde v Anglii přiznán status exulanta.
Boj s oligarchy není bojem proti jednomu konkrétnímu člověku či proti neprávem nabytému bohatství, jak se někdy tvrdí. Je to válka proti nezávislým lidem s dostatkem prostředků na to, aby dokázali vzdorovat a aby se s nimi muselo počítat. Tento boj započal parlamentními volbami v roce 2003, kdy se systematicky šlapalo po nezávislých kandidátech. Mohu sice nesouhlasit s liberálem Grigorijem Javlinským a jeho stranou Jabloko nebo s Anatolijem Čubajsem (který i nadále slouží Rusku tím, že vede státní elektrárenskou společnost), ale oba při snaze získat křesla v Dumě naráželi na nepřekonatelné překážky.
Do parlamentu nebyli vpuštěni, protože po pravdě řečeno reprezentují více než jen sami sebe; zastupují lidi, kteří si upřímně přejí hájit ideu „liberálního Ruska“, tedy Ruska, které bude svobodné a demokratické. Z politického hlediska byli v podstatě zničeni – zastrašeni, vyhozeni z různých funkcí, donuceni opustit zemi.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Mezi lidmi pronásledujícími oligarchy jsem nepotkal žádného, který by sám neusiloval se oligarchou stát. Zdá se, že dokonce i tolik vážení kamarádi prezidenta Putina z KGB, kteří by měli být tvrdými asketickými muži, vesměs spojují své vládní funkce s lukrativními posty ve státem vlastněných podnicích. Nechvalně proslulý Igor Sečin, tento kardinál Richelieu Putinova Kremlu, si nějakým způsobem dokáže vyšetřit čas i na ředitelování velkého státního ropného koncernu Rosněfť. Putinovo tažení proti oligarchům tak obsahuje víc než jen špetku pokrytectví.
Ruské oligarchy charakterizovaly dvě vlastnosti. Za prvé dokázali předvídat budoucnost lépe než ostatní. Když si tedy všichni mysleli, že se Rusko změní v tržní ekonomiku, oni viděli, že k této změně již došlo, díky čemuž získali mnohakilometrový náskok. Druhou vlastností bylo, že poté, co rychle vybudovali své firmy, měli dostatek vůle angažovat se v klíčových okamžicích v politice a nelítostně hájit politický systém, o němž se domnívali, že je potřebný k tomu, aby kapitalismus v Rusku přežil. K takovým okamžikům patřilo znovuzvolení Borise Jelcina v roce 1996.
V jisté fázi se někteří oligarchové bohužel začali ospravedlňovat. Michail Chodorkovskij, uvězněný šéf firmy Jukos Oil, se například začal za své činy veřejně kát, aby uspokojil Kreml. A přestože se mi příčí kritický postoj k muži, který je nespravedlivě vězněn, jeho příklad podle mého ukazuje, že většina oligarchů neměla potřebnou houževnatost, aby bránila politický systém, ve který věřila. Hašteřili se mezi sebou a chytili se do pasti.
A co tou pastí bylo? Falešná fráze, že kapitál a moc musí fungovat odděleně. Taková dělicí čára však ve skutečných demokraciích neexistuje. Peníze mají k moci stejný přístup jako kterákoliv jiná část společnosti. Bohatí lidé a podniky přece konkurují sobě navzájem i jiným zájmovým skupinám.
Takové politické působení přispívá k zodpovědnému bohatství. Pouze tímto způsobem se totiž velké bohatství může stát zdravou a ústrojnou součástí politické a sociální ekonomiky. Pokud tedy Putin svou válku s oligarchy vyhraje, bude to Pyrrhovo vítězství: bohatství pak bude více než zastrašeno; stane se pouhým výtvorem a hříčkou moci.