0

Severní pól v ohrožení

PAŘÍŽ – Už od dob, kdy lidstvo začalo mapovat svět, nás severní a jižní pól fascinují, a to jak básnicky, tak vědecky. S výjimkou hrstky velrybářů a badatelů se však jen málokdo vypravil podívat se na oba póly blíže. Poklidná nehybnost Arktidy a Antarktidy byla v dokonalém souladu s lidskou lhostejností. Příchod globálního oteplování však toto vše změnil.

Někdejší lhostejnost samozřejmě nebyla všeobecná. Ve vzácném výtrysku kolektivní politické inteligence a také ve snaze zabránit jakékoliv hrozbě mezinárodního konfliktu byla v roce 1959 podepsána mezinárodní smlouva o správě Antarktidy, která předurčovala Antarktidu výlučně k mírumilovným cílům. Uznala stávající územní nároky, označila je za „zamrzlé“ a zakázala jakékoliv fyzické projevy nároků na suverenitu nad územím Antarktidy.

Podstata a obsah této smlouvy byly ryze diplomatické. Teprve po její ratifikaci se objevily první ekologické problémy. Jejich řešení bylo v roce 1972 začleněno do revidované smlouvy v podobě konvence o ochraně tuleňů, po níž v roce 1980 následovala konvence o ochraně přírodních druhů. Ze všeho nejdůležitější však byl v roce 1991 podpis protokolu v Madridu, který upravoval ochranu životního prostředí na Antarktidě.

Jako francouzský premiér jsem byl spolu s tehdejším australským premiérem Robertem Hawkem zodpovědný za návrh madridského protokolu, jenž proměnil Antarktidu v přírodní rezervaci určenou k mírovým a vědeckým účelům. Protokol měl platit 50 let a automaticky se prodlužovat, dokud ho některá ze stran nevypoví. Úspěchu se nedosahovalo snadno. Nejprve jsme totiž museli odmítnout úmluvu o využívání nerostných zdrojů, která byla v roce 1988 dojednána a podepsána ve Wellingtonu, čímž jsme riskovali obnovení velmi nejistých vyjednávání. Blafovali jsme a nakonec to vyšlo.