2

Nixonovská možnost pro Írán?

WASHINGTON, DC – Přeskládání lehátek na palubě by Titanic nespasilo. Nekonečné debaty nad tvarem stolu při vyjednávání s Vietnamem také nepohnuly snahou ukončit tehdejší zhoubný konflikt. Mnohým americkým prezidentům se ovšem podařilo rozhovory s nepřáteli přebudovat odvážnými novými způsoby, které bez válečného střetu posílily národní bezpečnost. Takové odvahy je teď zapotřebí při jednáních o íránském jaderném programu.

Franklin D. Roosevelt v roce 1933 osobně vyjednával se sovětským ministrem zahraničí Maximem Litvinovem o navázání diplomatických vztahů mezi jejich zeměmi. Dwight D. Eisenhower v roce 1959 pozval do Spojených států Nikitu Chruščova, aby otevřel oči sovětskému vůdci, který jako první navštívil Ameriku. Varšavské rozhovory o bilaterálních vztazích mezi USA a Čínou byly v 60. letech bezvýsledné, dokud Richard M. Nixon a jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger nezahájili odlišnou, bezprostřednější diskusi pod záštitou Pákistánu.

Mezinárodní rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu také potřebují nové pojetí a širší agendu. Istanbulské setkání se minulý měsíc uzavřelo s pozitivním vyzněním. Obě strany se rozhodly najít způsob jak předejít vzorci vzájemného obviňování a neplodných názorových výměn. Otevřely se dveře pro prvotní dohodu se skromnými cíli.

Nepočítejme ale s nějakou novou érou bez jisté formy přímých debat mezi USA a Íránem. Rozhovory s pěti stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů plus Německem (S5+1) jsou konvenční a strnulé a pravděpodobně samy o sobě průlom nepřinesou. Íránci cítí početní převahu různorodých účastníků s rozličnými agendami. USA musí prostředí nově nastavit, aby Íránu usnadnily nalezení kompromisu.