Nově o jaderné hrozbě

WASHINGTON: Jaderné válce jsme se po dobu půl století vyhnuli především díky taktice odstrašování a všeobecně panujícímu názoru, že zaútočit jako první nemá smysl, poněvadž protiúder druhé strany by měl mnohem ničivější důsledky. Tato koncepce byla upravena Smlouvou o balistických střelách z roku 1972, jíž se Spojené státy americké a Sovětský svaz zavázaly omezit na minimum bojeschopnost svých zařízení k sestřelování balistických střel protivníka. Ve stejném duchu potom následovaly další smlouvy o regulaci zbrojení – SALT a START, které povolily a omezily úrovně a typy zbraní, aby nedošlo ke zpochybnění jisté fundamentální skutečnosti: vzájemné zranitelnosti.

Návrhy a protinávrhy týkající se jaderných zbraní, přednesené na nedávném summitu prezidentů Clintona a Putina, jsou pravděpodobně poslední, jež lze přiřadit k výše zmíněným konceptům studené války. Dnes se totiž ptáme, zda již dozrál čas k přechodu na zcela jiné strategické paradigma, v němž se úrovně útočných a obranných systémů mění jak relativně, tak absolutně. Přesněji zda má smysl nastolit svět s menší možností jaderného útočení a větší kapacitou protiraketové obrany.

Tato otázka vychází z několika změn, které se v posledních letech udály. V prvé řadě je to konec studené války. Pro USA a Rusko dnes nemá smysl (a mělo kdy vůbec?) držet si obrovský jaderný arzenál, se kterým by jedna strana mohla druhou zničit hned několikrát. Tyto dvě země sice zřejmě nikdy nebudou spojenci, nebudou ale ani soupeři v globálním zápase, kteří by se vzájemně snažili zahubit. Údržba tak objemného zbrojního inventáře je navíc nejen finančně náročná, ale také nebezpečná, neboť riziko náhodného nebo neoprávněného odpálení střel nelze nikdy zcela eliminovat.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/TIHtWZT/cs;