9

Přežitá nezávislost centrálních bank

BUENOS AIRES – Globální finanční krize vyvolala zásadní otázky týkající se působnosti centrálních bank. V posledních několika desetiletích se většina centrálních bank soustředila na cenovou stabilitu jako svůj jediný a prvořadý cíl. Toto zaměření utvrdilo převahu „cílování inflace“ jako favorizovaného rámce měnové politiky, což pak vedlo k provozní nezávislosti centrálních bank. Tento přístup slavil úspěch: kázeň, již si přísná a nekompromisní koncentrace na jediný cíl vynutila, umožnila tvůrcům politik řídit inflaci – a ovládnout ji.

V důsledku tohoto úzkého přístupu však tvůrci politik nevěnovali pozornost formování bublin cen aktiv a komodit a přehlédli výslednou nestabilitu bankovního sektoru. To samo o sobě je důvodem k revizi celkové efektivnosti cílování inflace. Po propuknutí finanční krize byly navíc centrální banky čím dál silněji tlačeny se od cílování inflace odchylovat a zavádět bezpočet nekonvenčních měnových politik, aby zmírňovaly důsledky krachu a přispívaly k hospodářskému oživení.

Za situace, kdy se vyspělé ekonomiky urputně snaží předejít finančnímu zhroucení, uniknout recesi, snížit nezaměstnanost a oživit růst, se od centrálních bank žádá, aby řešily – občas souběžně – narůstající nevyváženosti. To se stalo pohnutkou k úsilí o radikální transformaci cílů centrálních bank – a vrhlo stín pochybnosti na účelnost zachovávání jejich nezávislosti.

Konkrétně chování centrálních bank během krize zpochybnilo, zda je cílování inflace účinným rámcem při výskytu systémových šoků a obecněji zda jej lze udržet v průběhu hospodářských cyklů. Vždyť režim politických přístupů, který dá během krize stranou svou jedinou metu, budí dojem neschopnosti řešit nečekané výzvy. Kritici tento „syndrom krizové svěrací kazajky“ označují za hlavní problém úzce zaměřeného cílování inflace.