BUENOS AIRES – Globální finanční krize vyvolala zásadní otázky týkající se působnosti centrálních bank. V posledních několika desetiletích se většina centrálních bank soustředila na cenovou stabilitu jako svůj jediný a prvořadý cíl. Toto zaměření utvrdilo převahu „cílování inflace“ jako favorizovaného rámce měnové politiky, což pak vedlo k provozní nezávislosti centrálních bank. Tento přístup slavil úspěch: kázeň, již si přísná a nekompromisní koncentrace na jediný cíl vynutila, umožnila tvůrcům politik řídit inflaci – a ovládnout ji.
V důsledku tohoto úzkého přístupu však tvůrci politik nevěnovali pozornost formování bublin cen aktiv a komodit a přehlédli výslednou nestabilitu bankovního sektoru. To samo o sobě je důvodem k revizi celkové efektivnosti cílování inflace. Po propuknutí finanční krize byly navíc centrální banky čím dál silněji tlačeny se od cílování inflace odchylovat a zavádět bezpočet nekonvenčních měnových politik, aby zmírňovaly důsledky krachu a přispívaly k hospodářskému oživení.
Za situace, kdy se vyspělé ekonomiky urputně snaží předejít finančnímu zhroucení, uniknout recesi, snížit nezaměstnanost a oživit růst, se od centrálních bank žádá, aby řešily – občas souběžně – narůstající nevyváženosti. To se stalo pohnutkou k úsilí o radikální transformaci cílů centrálních bank – a vrhlo stín pochybnosti na účelnost zachovávání jejich nezávislosti.
BUENOS AIRES – Globální finanční krize vyvolala zásadní otázky týkající se působnosti centrálních bank. V posledních několika desetiletích se většina centrálních bank soustředila na cenovou stabilitu jako svůj jediný a prvořadý cíl. Toto zaměření utvrdilo převahu „cílování inflace“ jako favorizovaného rámce měnové politiky, což pak vedlo k provozní nezávislosti centrálních bank. Tento přístup slavil úspěch: kázeň, již si přísná a nekompromisní koncentrace na jediný cíl vynutila, umožnila tvůrcům politik řídit inflaci – a ovládnout ji.
V důsledku tohoto úzkého přístupu však tvůrci politik nevěnovali pozornost formování bublin cen aktiv a komodit a přehlédli výslednou nestabilitu bankovního sektoru. To samo o sobě je důvodem k revizi celkové efektivnosti cílování inflace. Po propuknutí finanční krize byly navíc centrální banky čím dál silněji tlačeny se od cílování inflace odchylovat a zavádět bezpočet nekonvenčních měnových politik, aby zmírňovaly důsledky krachu a přispívaly k hospodářskému oživení.
Za situace, kdy se vyspělé ekonomiky urputně snaží předejít finančnímu zhroucení, uniknout recesi, snížit nezaměstnanost a oživit růst, se od centrálních bank žádá, aby řešily – občas souběžně – narůstající nevyváženosti. To se stalo pohnutkou k úsilí o radikální transformaci cílů centrálních bank – a vrhlo stín pochybnosti na účelnost zachovávání jejich nezávislosti.