Návrat národního státu

Stalo se módou prohlašovat, že národní stát ztratil ve světě místo. Spíše se tvrdí, že vlivem globalizace již jednotlivé státy nedokážou uplatňovat kontrolu nad vlastními záležitostmi. Musí se spojovat s ostatními, například v Evropské unii nebo ve sdruženích ASEAN či Mercosur, a musí stále více spoléhat na celosvětové instituce, jako jsou Organizace spojených národů, Světová banka a Světová obchodní organizace.

Takový názor je však riskantní. Při bližším zkoumání se navíc ukazuje jako pochybný, ne-li přímo mylný. Národní stát se svými silnými i slabými stránkami žije a má se čile k světu.

Máme-li začít jeho silnými stránkami, zůstává národní stát jediným politickým prostorem, v němž se daří ústavě svobody. Demokratický kredit organizací jako EU je pochybný a v případě OSN a dalších světových institucí zcela schází. Navíc se navzdory častému hledání nové identity – evropské, latinskoamerické nebo jiné, či dokonce jakési „světové občanské společnosti“ – cítí většina lidí doma ve vlastní zemi: v národním státě, jehož jsou občany.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you are agreeing to our Terms and Conditions.

Log in

http://prosyn.org/WDcy3tL/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.