0

Nahé euro

LONDÝN – Dramatické výzvy, vlažné reakce: to jsou dějiny Evropské unie. Jen velice zřídka se Unie vzepne na úroveň dění, a proto Evropa ekonomicky i geopoliticky upadá.

Velkým skokem vpřed byla pro Evropu Římská smlouva z roku 1958, která založila Evropské hospodářské společenství. Rozhodnutí vytvořit společný trh bez společné vlády ale pouze zadělalo na potíže do budoucna. Veškeré dění od té doby – rozšíření na 27 členských států a vytvoření šestnáctičlenné eurozóny – trhlinu mezi slovy a skutečností ještě rozšířilo. Euroland setrvale sliboval víc, než mu jeho historie dovoluje splnit.

Řecká finanční krize je nejčerstvějším příkladem mezery mezi skutečností a slovy. V jádře jde o krizi „rozšíření“, v tomto případě rozšíření eurozóny. Nebývalá snaha udržet v 90. letech fiskální kázeň – v Řecku posílená „kreativním účetnictvím“ – umožnila Portugalsku, Itálii, Řecku a Španělsku (skupině, již nezdvořáci označují anglickým akronymem PIGS, shodným se slovem „prasata“) splnit v roce 2002 přístupová kritéria. Jakmile ovšem vstoupily, tlak se rozplynul. Většina středomořských zemí pokračovala ve svých rozmařilých způsobech, s důvěrou, že trh jim účet nevystaví.

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble teď ovšem řekl, že co je moc, to je moc. Prosazuje zřízení Evropského měnového fondu (EMF), který by poskytoval nouzové půjčky zemím, jimž hrozí riziko neschopnosti splácet svůj svrchovaný dluh. Nouzové půjčky by se v případě neplnění podmínek nabízely za „prohibitivní cenu“, s „přísnými podmínkami“ a „závaznými sankcemi“.