Morálka amorálnosti v zahraniční politice

Je-li řeč o morálce, jsou diplomaté zpravidla považování za lidi studené a vypočítavé. Jména jako Machiavelli a Metternich se stala synonymy pro nemilosrdnou honbu za vlastním zájmem hraničící s nepoctivostí. Sir Henry Wootton, vyslanec královny Alžběty v Benátkách a Čechách, o své profesi napsal, že diplomat je čestný člověk, kterého jeho země vyšle do ciziny, aby tam pro ni lhal. Pro onu tradici amorálnosti v diplomacii však existují dobré důvody: tato tradice paradoxně obsahuje důležité morální hodnoty.

Navzdory obrovské úctě vůči USA se mnohým z nás nelíbí fráze jako "osa zla". Ne proto, že by země, jež jsou její součástí, nepředstavovaly vážnou hrozbu, ale kvůli nesnázím, jež plynou ze směšování zahraniční politiky a morálnosti. "Zlo" je totiž náboženský termín, nikoli zahraničněpolitický princip.

Zahraniční politika je o válce a míru. Válčí-li se na morální či náboženské půdě, neexistují pro takovou válku žádná omezení. Vždyť nazvat něco zlem znamená odvolávat se na mravní povinnost zničit je. Není možný žádný kompromis, žádné modus vivendi, žádné mírové spolužití. Také jeho zkrocení nepřipadá v úvahu, neboť zde zkrátka není prostor k vyjednáváním a kompromisům. S Velkým Satanem se nevyjednává.

https://prosyn.org/lO0asS4cs