0

Měsíční iluze

Jen málo lidí by něco namítalo proti tvrzení, že Měsíc je krásnější a více okouzlující, pokud se nachází blízko u obzoru, kdy se navíc jeví bližší a větší, než když stojí vysoko na obloze. Je to však jen iluze - přesněji řečeno „měsíční iluze": vzdálenost, kterou světlo odražené od Měsíce urazí k oku pozorovatele, zůstává bez ohledu na elevaci Měsíce v zásadě stejná. Podobnou iluzi pak pozorujeme u zapadajícího Slunce a u vzdáleností mezi hvězdnými body při různých elevacích.

Měsíční iluze však není jen úchvatnou podívanou; shodou okolností rovněž představuje zřejmě nejstarší nevyřešený problém vědy. Odkazy na tento jev lze nalézt už na hliněných tabulkách z královské knihovny v Ninive a v Babylonu, které se datují do šestého století před Kristem, a také ve sbírce čínských legend připisované filozofovi Lao-c´, jež spadá do pátého století před Kristem. Rovněž mnoho nejvýznamnějších vědců a matematiků v dějinách tento úkaz rozebíralo: za všechny jmenujme da Vinciho, Keplera či Descartese.

Po většinu doložených dějin se předpokládalo, že tato iluze je důsledkem fyzikálních procesů. Například Aristotelés ve třetím století před Kristem a Ptolemaios ve druhém století po Kristu tuto iluzi mylně přisuzovali zvětšovacím vlastnostem atmosféry. Alhazen (Ibn-al-Hajtám) ji zase připisoval zploštělému tvaru nebeské báně.

V devatenáctém století vyšlo najevo, že měsíční iluze je psychologický jev, důsledek poznávacích procesů ležících na pozadí vizuálního prostorového vnímání lidského mozku. Od té doby bylo zformulováno mnoho teorií, které zmíněnou iluzi vysvětlují, ale mezi badateli v této otázce stále panuje jen pramalá shoda.