6

Špatné hodnocení globální ekonomiky

PRINCETON – V dubnu 2010 nabídl Mezinárodní měnový fond ve svém Světovém hospodářském výhledu (WEO) optimistické hodnocení globální ekonomiky, když popsal mnohorychlostní zotavení, které je natolik silné, aby v dohledné budoucnosti podpořilo růst HDP ve výši zhruba 4,5% ročně – to je vyšší tempo než v letech 2000-2007, kdy se nafukovala bublina. Od té doby však MMF své ekonomické výhledy setrvale zhoršuje. Očekávané letošní tempo růstu HDP ve výši 3,3% – které bylo v nejnovějším WEO revidováno směrem dolů – se pravděpodobně nepodaří splnit.

Přetrvávající optimismus je odrazem silně pomýlené diagnózy potíží globální ekonomiky. Tak především ekonomické prognózy strašlivě podceňují hloubku krize v eurozóně i její dopad na zbytek světa. A vyhlídky na zotavení dál závisejí na rozvíjejících se ekonomikách, přestože ty zažívají prudké zpomalení. Zesílené zotavení predikované pro letošní rok ve WEO je pokračováním této mylné diagnózy.

Když prezident Evropské centrální banky Mario Draghi loni v létě oznámil, že ECB udělá „všechno, co je potřeba“, aby zachovala euro, ujistil tím finanční trhy. Tlak finančních trhů se pak sice snížil, ale stejně tak se snížila i motivace evropských představitelů řešit problémy se základní hospodářskou a politickou dynamikou eurozóny. Snadno dostupná likvidita ECB dnes udržuje při životě obrovskou část evropské bankovní soustavy.

Eurozóna funguje na základě předpokladu, že veřejné a soukromé dluhy budou v určitém okamžiku splaceny, ačkoliv mnoho zemí dnes čelí větším obtížím než na počátku krize před bezmála pěti lety. V důsledku toho se banky, půjčovatelé a vlády navzájem stahují do zlověstné sestupné spirály. Politici situaci ještě zhoršili tím, že překotně zavedli fiskální úsporné programy, které podkopaly růst HDP a přitom nedokázaly snížit poměry vládního dluhu k HDP. A na obzoru se nerýsuje žádná rozhodná politická akce zaměřená na uzdravení soukromých účetních bilancí.