0

Blízkovýchodní vojenské sebeklamy

Paradoxem současného násilí v Izraeli, Gaze a Libanonu je skutečnost, že řešení izraelsko-palestinského konfliktu není těžké dohlédnout. Převážná většina Izraelců a Palestinců upřednostňuje řešení založené na existenci dvou států zhruba v hranicích před rokem 1967. Hlavní arabské státy včetně Egypta, Saúdské Arábie a dalších tento názor sdílejí. Problém tedy nespočívá v samotném řešení, nýbrž ve způsobu, jak se ho dobrat, neboť proti urovnání podporovanému většinou se staví vlivné a často násilné menšiny na obou stranách.

Snad tři čtvrtiny Izraelců a Palestinců dychtivě touží po míru a kompromisu, zatímco čtvrtina lidí v obou táborech – často podněcována extrémním náboženským zanícením – si přeje úplné vítězství jedné strany nad druhou. Radikální Palestinci chtějí zničit Izrael, zatímco radikální Izraelci požadují kontrolu nad celým západním břehem Jordánu, a to buď prostřednictvím pokračující okupace, anebo dokonce (podle nepočetné menšiny) násilným vytlačením palestinského obyvatelstva.

Kdykoliv se mír zdá na dosah ruky, radikálové na jedné či druhé straně konfliktu vyvolají explozi, aby ho odvrátili. Někdy jde o otevřený konflikt mezi umírněnými a radikály v rámci jedné strany, jako když izraelský náboženský fanatik zavraždil premiéra Jitzchaka Rabina ve chvíli, kdy mírová jednání zaznamenávala pokrok. Jindy jde o teroristický útok radikálních Palestinců proti izraelským civilistům v naději, že se tím podaří vyprovokovat přehnaně násilnou reakci Izraele, která přeruší proces budování důvěry mezi zastánci umírněné linie na obou stranách.

Umírněnci svádějí každodenní boj s extremisty na vlastní straně, podle nichž je kompromis nemožný. Izraelští extremisté trvají na tom, že všichni Palestinci touží po zničení samotného státu Izrael. Palestinské sebevražedné útoky a únosy jim slouží jako důkaz, že mír s druhou stranou není možný. „K míru nejsou žádní partneři,“ zní jejich refrén.