0

Směřování k barbarismu

Jedním z důsledků irácké války je opětovné odhalení falešnosti rozdílu mezi „civilizovanými" a „barbarskými" národy. Zdá se, že Spojené státy jsou schopné páchat zvěrstva stejně jako kdokoliv jiný, jak ukazuje týrání ve věznici Abú Ghrajb. Mnoho barbarských činů v Iráku projde bez povšimnutí, třeba když do iráckých obytných čtvrtí vjedou americké tanky a ve jménu boje proti „vzbouřencům" zabijí desítky nevinných obětí. Barbarismus však lze vidět na mnoha stranách, jak dalo jasně najevo strašlivé stětí amerického rukojmího.

Každá společnost je za jistých podmínek náchylná k propadnutí barbarismu. Mnozí historici tvrdí, že německá společnost za Hitlera byla jakýmsi jedinečným zlem. Chyba. Německo destabilizovala porážka v první světové válce, surový mír roku 1919, hyperinflace dvacátých let a hospodářská krize let třicátých, jinak ovšem nikterak ojediněle barbarské nebylo. Naopak, na samém počátku dvacátého století bylo Německo jednou z nejbohatších zemí na světě se záviděníhodně vysokou úrovní vzdělanosti a vědecké zdatnosti. Hannah Arendtová byla pravdě blíž, když nepsala o jedinečnosti, nýbrž o „banalitě zla".

Zdá se, že propadání barbarství má dva typické rysy. Prvním je houževnatý lidský sklon dělit svět na „my" versus „oni" - a následně všechny s nálepkou „oni" snížit na ne-lidskou úroveň. Takové členění se zřejmě vyvinulo proto, že posiluje soudržnost skupiny označené „my" a zužitkovává nenávist ke všem mimo společenství k posílení spolupráce.

Nenávist a násilí vůči všem „jiným" se zřejmě nejsilněji projevují jako důsledek strachu: jde o obranné reakce při ohrožení života. Společnosti barbarismu obvykle podléhají buď během hospodářských krizí, nebo po propuknutí lokálního násilí. Strach skupinu přiměje, aby se stmelila s cílem se bránit, a to třeba napadením konkurenční skupiny.