Nepál: maoisté a královský masakr

KÁTHMÁNDÚ: Sedm týdnů poté, co korunní princ zavraždil nepálského krále, královnu a několik dalších členů královské rodiny, zachvátila Nepál vlna násilí. Vůbec poprvé do akce se tak dostala nepálská armáda, jež bojuje proti maoistickým partyzánům, kteří drží v zajetí na sedmdesát nepálských policistů. S bombovými útoky se povstání dostalo i do hlavního města Káthmándú, kde usiluje o rezignaci premiéra Džiridži Prasada Koiraly, o kterém se ještě nedávno soudilo, že má za sebou spolehlivou parlamentní většinu. Dostanou se díky současnému chaosu v Nepálu k moci poslední maoisté na světě? Masakr v královském paláci přišel nanejvýš nevhod tomuto malému království s třiadvaceti miliony obyvatel, zasazenému doprostřed himálajského masivu přímo mezi dva vzájemně a neustále se podezírající obry – Čínu a Indii. Podle mnoha pozorovatelů držela Nepál – který obývá více než sedmdesát různých etnických skupin – pohromadě právě monarchie. Ať už je tento obrázek přesný či nikoliv, pravdou je, že královská rodina byla jedinou konstantou nestabilní nepálské politiky. Zdroj politické nestability Nepálu je v parlamentu, jenž už od roku 1990, kdy byl po třicetileté přestávce znovu otevřen, není schopen posílit svou dominantní roli v politickém rozhodování země. Za posledních jedenácti letech měl Nepál deset vlád, z čehož polovina byly koalice nesourodých politických stran. Od roku 1999 drží parlamentní většinu Kongresová strana – tu ale zaslepují a ochromují vnitrostranické šarvátky. Mizivý ekonomický výkon a líná, úplatná byrokracie podkopávají spolu s nezodpovědnou politickou třídou veřejnou podporu nepálského systému vlády. Nic z toho v souvislosti s rozvojovou zemí nepřekvapí, ale pokud jde o Nepál, je zde jeden kardinální rozdíl: před pěti lety odstartovala extrémní levicová skupina, maoistická Komunistická strana Nepálu agresivní povstání. Povstalci jsou vesměs všude. Klid je snad jen v několika zapadlých horských okresech. V útocích ze zálohy, honech na „třídní nepřátele“ a policejních akcích zahynulo už téměř sedmnáct set osob. Pět okresů na západě Nepálu je pod kontrolou maoistů. Do prosince roku 2000 vznikly ve všech těchto okresech „lidové vlády“ a spolu s nimi se objevily i menší rozvojové projekty, „lidové soudy“ a sociální politiky proti alkoholismu, lichvě, atd. Než maoisté v únoru roku 1996 zahájili svou „lidovou válku“, nebyli než jedním z asi tuctu komunistických činitelů v Nepálu. Po vyhlášení vzpoury jejich náskok rostl fenomenálním tempem, k čemuž přispělo prosazování nejen jejich ideologie, ale i práv etnických komunit, jež stát přehlížel. To vysvětluje jejich silné postavení na západě země, který obývá silná populace Magarů, nejpočetnější národnostní skupiny v Nepálu. Vláda na maoistickou hrozbu odpovídá už od roku 1996 silou. Snad se k tomu odhodlala při pohledu na žalostnou výzbroj maoistů a věřila, že vítězství je otázkou několika dnů. Jenže při útocích na policii maoisté záhy ukořistili mnohem kvalitnější zbraně. Začali také používat nástražné výbušniny a další trhaviny. Policie tvrdí, že používat je je naučili maoistické skupiny sídlící v Indii. Zbraně krom toho maoisté nakupují na ilegálních bazarech se zbraněmi v Indii. Poněvadž nepálská policie víceméně prohlásila, že není schopna maoisty porazit sama, vláda po dlouhém manévrování nasadila armádu, a to v rámci tzv. integrovaného interního bezpečnostního a rozvojového programu, který byl údajně vytvořen podle strategie „srdcí a duší“, kterou uplatňovaly Spojené státy během války ve Vietnamu. Nepálský plán počítal s uskutečňováním projektů na podporu rozvoje hospodářství a s tím, že jejich ochranu bude zabezpečovat armáda. Povstalci se zprvu vyhýbali přímým konfrontacím s vojskem, ale teď, kdy byla do tohoto sporu zatažena i armáda, jsou naděje na příměří v nedohlednu. Příměří, sjednaný mír, je bezpochyby jedinou alternativou k násilí. Vláda a maoisté, přinuceni veřejným míněním, se pomalu dávají slyšet, že by spolu mohli začít jednat. Naděje stouply loni v únoru, kdy maoisté pořádali celonárodní konferenci, kde chtěli přednést své (dosud mlhavé) plány a politiky. Kromě toho, že svého vůdce, který si nechává říkat Pračanda, povýšili z funkce generálního tajemníka do funkce stranického předsedy, a toho, že za svůj vůdčí princip přijali „Pračandovu stezku“ (ošklivá ozvěna vražedné, rovněž maoismem inspirované „Světlé stezky“, jež před deseti lety zpustošila Peru), vyzvali maoisté k tomu, aby byla uspořádána schůzka „všech zainteresovaných stran“ a aby byla vytvořena prozatímní vláda, která vypracuje koncept nové ústavy. To bylo vnímáno jako zmírnění jejich radikálního postoje. Vláda odpověděla tím, že ustoupila dlouhodobému požadavku maoistů a prozradila, kde jsou drženi zajatí povstalci. Nic dalšího ale bohužel z těchto krůčků nevzešlo a po vraždách v královské rodině se celá situace navíc ještě zhoršila. Maoisté se snaží královraždy využít ve svůj prospěch, a tvrdí, že vyvraždění královské rodiny bylo součástí jakéhosi rozsáhlejšího spiknutí. V rozporu se svým dřívějším postojem dnes prohlašují, že ctí památku zesnulého krále Birendry, a snaží se, aby stejný postoj zaujaly všechny levicové strany. Zda tento tah ještě prohloubí nepálskou politickou krizi, nelze zatím předpovědět. Avšak první diletantské pokusy o vyšetření královražd staví do stínu podezření vládu, a maoisté jim v tom přičinlivě přisvědčují.
http://prosyn.org/MdNTOfv/cs;
  1. Television sets showing a news report on Xi Jinping's speech Anthony Wallace/Getty Images

    Empowering China’s New Miracle Workers

    China’s success in the next five years will depend largely on how well the government manages the tensions underlying its complex agenda. In particular, China’s leaders will need to balance a muscular Communist Party, setting standards and protecting the public interest, with an empowered market, driving the economy into the future.

  2. United States Supreme Court Hisham Ibrahim/Getty Images

    The Sovereignty that Really Matters

    The preference of some countries to isolate themselves within their borders is anachronistic and self-defeating, but it would be a serious mistake for others, fearing contagion, to respond by imposing strict isolation. Even in states that have succumbed to reductionist discourses, much of the population has not.

  3.  The price of Euro and US dollars Daniel Leal Olivas/Getty Images

    Resurrecting Creditor Adjustment

    When the Bretton Woods Agreement was hashed out in 1944, it was agreed that countries with current-account deficits should be able to limit temporarily purchases of goods from countries running surpluses. In the ensuing 73 years, the so-called "scarce-currency clause" has been largely forgotten; but it may be time to bring it back.

  4. Leaders of the Russian Revolution in Red Square Keystone France/Getty Images

    Trump’s Republican Collaborators

    Republican leaders have a choice: they can either continue to collaborate with President Donald Trump, thereby courting disaster, or they can renounce him, finally putting their country’s democracy ahead of loyalty to their party tribe. They are hardly the first politicians to face such a decision.

  5. Angela Merkel, Theresa May and Emmanuel Macron John Thys/Getty Images

    How Money Could Unblock the Brexit Talks

    With talks on the UK's withdrawal from the EU stalled, negotiators should shift to the temporary “transition” Prime Minister Theresa May officially requested last month. Above all, the negotiators should focus immediately on the British budget contributions that will be required to make an orderly transition possible.

  6. Ksenia Sobchak Mladlen Antonov/Getty Images

    Is Vladimir Putin Losing His Grip?

    In recent decades, as President Vladimir Putin has entrenched his authority, Russia has seemed to be moving backward socially and economically. But while the Kremlin knows that it must reverse this trajectory, genuine reform would be incompatible with the kleptocratic character of Putin’s regime.

  7. Right-wing parties hold conference Thomas Lohnes/Getty Images

    Rage Against the Elites

    • With the advantage of hindsight, four recent books bring to bear diverse perspectives on the West’s current populist moment. 
    • Taken together, they help us to understand what that moment is and how it arrived, while reminding us that history is contingent, not inevitable


    Global Bookmark

    Distinguished thinkers review the world’s most important new books on politics, economics, and international affairs.

  8. Treasury Secretary Steven Mnuchin Bill Clark/Getty Images

    Don’t Bank on Bankruptcy for Banks

    As a part of their efforts to roll back the 2010 Dodd-Frank Act, congressional Republicans have approved a measure that would have courts, rather than regulators, oversee megabank bankruptcies. It is now up to the Trump administration to decide if it wants to set the stage for a repeat of the Lehman Brothers collapse in 2008.