Nepál: maoisté a královský masakr

KÁTHMÁNDÚ: Sedm týdnů poté, co korunní princ zavraždil nepálského krále, královnu a několik dalších členů královské rodiny, zachvátila Nepál vlna násilí. Vůbec poprvé do akce se tak dostala nepálská armáda, jež bojuje proti maoistickým partyzánům, kteří drží v zajetí na sedmdesát nepálských policistů. S bombovými útoky se povstání dostalo i do hlavního města Káthmándú, kde usiluje o rezignaci premiéra Džiridži Prasada Koiraly, o kterém se ještě nedávno soudilo, že má za sebou spolehlivou parlamentní většinu. Dostanou se díky současnému chaosu v Nepálu k moci poslední maoisté na světě? Masakr v královském paláci přišel nanejvýš nevhod tomuto malému království s třiadvaceti miliony obyvatel, zasazenému doprostřed himálajského masivu přímo mezi dva vzájemně a neustále se podezírající obry – Čínu a Indii. Podle mnoha pozorovatelů držela Nepál – který obývá více než sedmdesát různých etnických skupin – pohromadě právě monarchie. Ať už je tento obrázek přesný či nikoliv, pravdou je, že královská rodina byla jedinou konstantou nestabilní nepálské politiky. Zdroj politické nestability Nepálu je v parlamentu, jenž už od roku 1990, kdy byl po třicetileté přestávce znovu otevřen, není schopen posílit svou dominantní roli v politickém rozhodování země. Za posledních jedenácti letech měl Nepál deset vlád, z čehož polovina byly koalice nesourodých politických stran. Od roku 1999 drží parlamentní většinu Kongresová strana – tu ale zaslepují a ochromují vnitrostranické šarvátky. Mizivý ekonomický výkon a líná, úplatná byrokracie podkopávají spolu s nezodpovědnou politickou třídou veřejnou podporu nepálského systému vlády. Nic z toho v souvislosti s rozvojovou zemí nepřekvapí, ale pokud jde o Nepál, je zde jeden kardinální rozdíl: před pěti lety odstartovala extrémní levicová skupina, maoistická Komunistická strana Nepálu agresivní povstání. Povstalci jsou vesměs všude. Klid je snad jen v několika zapadlých horských okresech. V útocích ze zálohy, honech na „třídní nepřátele“ a policejních akcích zahynulo už téměř sedmnáct set osob. Pět okresů na západě Nepálu je pod kontrolou maoistů. Do prosince roku 2000 vznikly ve všech těchto okresech „lidové vlády“ a spolu s nimi se objevily i menší rozvojové projekty, „lidové soudy“ a sociální politiky proti alkoholismu, lichvě, atd. Než maoisté v únoru roku 1996 zahájili svou „lidovou válku“, nebyli než jedním z asi tuctu komunistických činitelů v Nepálu. Po vyhlášení vzpoury jejich náskok rostl fenomenálním tempem, k čemuž přispělo prosazování nejen jejich ideologie, ale i práv etnických komunit, jež stát přehlížel. To vysvětluje jejich silné postavení na západě země, který obývá silná populace Magarů, nejpočetnější národnostní skupiny v Nepálu. Vláda na maoistickou hrozbu odpovídá už od roku 1996 silou. Snad se k tomu odhodlala při pohledu na žalostnou výzbroj maoistů a věřila, že vítězství je otázkou několika dnů. Jenže při útocích na policii maoisté záhy ukořistili mnohem kvalitnější zbraně. Začali také používat nástražné výbušniny a další trhaviny. Policie tvrdí, že používat je je naučili maoistické skupiny sídlící v Indii. Zbraně krom toho maoisté nakupují na ilegálních bazarech se zbraněmi v Indii. Poněvadž nepálská policie víceméně prohlásila, že není schopna maoisty porazit sama, vláda po dlouhém manévrování nasadila armádu, a to v rámci tzv. integrovaného interního bezpečnostního a rozvojového programu, který byl údajně vytvořen podle strategie „srdcí a duší“, kterou uplatňovaly Spojené státy během války ve Vietnamu. Nepálský plán počítal s uskutečňováním projektů na podporu rozvoje hospodářství a s tím, že jejich ochranu bude zabezpečovat armáda. Povstalci se zprvu vyhýbali přímým konfrontacím s vojskem, ale teď, kdy byla do tohoto sporu zatažena i armáda, jsou naděje na příměří v nedohlednu. Příměří, sjednaný mír, je bezpochyby jedinou alternativou k násilí. Vláda a maoisté, přinuceni veřejným míněním, se pomalu dávají slyšet, že by spolu mohli začít jednat. Naděje stouply loni v únoru, kdy maoisté pořádali celonárodní konferenci, kde chtěli přednést své (dosud mlhavé) plány a politiky. Kromě toho, že svého vůdce, který si nechává říkat Pračanda, povýšili z funkce generálního tajemníka do funkce stranického předsedy, a toho, že za svůj vůdčí princip přijali „Pračandovu stezku“ (ošklivá ozvěna vražedné, rovněž maoismem inspirované „Světlé stezky“, jež před deseti lety zpustošila Peru), vyzvali maoisté k tomu, aby byla uspořádána schůzka „všech zainteresovaných stran“ a aby byla vytvořena prozatímní vláda, která vypracuje koncept nové ústavy. To bylo vnímáno jako zmírnění jejich radikálního postoje. Vláda odpověděla tím, že ustoupila dlouhodobému požadavku maoistů a prozradila, kde jsou drženi zajatí povstalci. Nic dalšího ale bohužel z těchto krůčků nevzešlo a po vraždách v královské rodině se celá situace navíc ještě zhoršila. Maoisté se snaží královraždy využít ve svůj prospěch, a tvrdí, že vyvraždění královské rodiny bylo součástí jakéhosi rozsáhlejšího spiknutí. V rozporu se svým dřívějším postojem dnes prohlašují, že ctí památku zesnulého krále Birendry, a snaží se, aby stejný postoj zaujaly všechny levicové strany. Zda tento tah ještě prohloubí nepálskou politickou krizi, nelze zatím předpovědět. Avšak první diletantské pokusy o vyšetření královražd staví do stínu podezření vládu, a maoisté jim v tom přičinlivě přisvědčují.
http://prosyn.org/MdNTOfv/cs;
  1. Patrick Kovarik/Getty Images

    The Summit of Climate Hopes

    Presidents, prime ministers, and policymakers gather in Paris today for the One Planet Summit. But with no senior US representative attending, is the 2015 Paris climate agreement still viable?

  2. Trump greets his supporters The Washington Post/Getty Images

    Populist Plutocracy and the Future of America

    • In the first year of his presidency, Donald Trump has consistently sold out the blue-collar, socially conservative whites who brought him to power, while pursuing policies to enrich his fellow plutocrats. 

    • Sooner or later, Trump's core supporters will wake up to this fact, so it is worth asking how far he might go to keep them on his side.
  3. Agents are bidding on at the auction of Leonardo da Vinci's 'Salvator Mundi' Eduardo Munoz Alvarez/Getty Images

    The Man Who Didn’t Save the World

    A Saudi prince has been revealed to be the buyer of Leonardo da Vinci's "Salvator Mundi," for which he spent $450.3 million. Had he given the money to the poor, as the subject of the painting instructed another rich man, he could have restored eyesight to nine million people, or enabled 13 million families to grow 50% more food.

  4.  An inside view of the 'AknRobotics' Anadolu Agency/Getty Images

    Two Myths About Automation

    While many people believe that technological progress and job destruction are accelerating dramatically, there is no evidence of either trend. In reality, total factor productivity, the best summary measure of the pace of technical change, has been stagnating since 2005 in the US and across the advanced-country world.

  5. A student shows a combo pictures of three dictators, Austrian born Hitler, Castro and Stalin with Viktor Orban Attila Kisbenedek/Getty Images

    The Hungarian Government’s Failed Campaign of Lies

    The Hungarian government has released the results of its "national consultation" on what it calls the "Soros Plan" to flood the country with Muslim migrants and refugees. But no such plan exists, only a taxpayer-funded propaganda campaign to help a corrupt administration deflect attention from its failure to fulfill Hungarians’ aspirations.

  6. Project Syndicate

    DEBATE: Should the Eurozone Impose Fiscal Union?

    French President Emmanuel Macron wants European leaders to appoint a eurozone finance minister as a way to ensure the single currency's long-term viability. But would it work, and, more fundamentally, is it necessary?

  7. The Year Ahead 2018

    The world’s leading thinkers and policymakers examine what’s come apart in the past year, and anticipate what will define the year ahead.

    Order now