Korupce není v Latinské Americe právě novým fenoménem. Již od nepaměti tvoří korupční skandály nedílnou součást zdejší krajiny. Na současném téměř nekonečném dramatu, do něhož zabředl brazilský prezident Luis Ignacio „Lula“ da Silva, jeho politické uskupení – Partido dos Trabalhadores (PT neboli Dělnická strana) – a značná část politické elity země, tak není v zásadě nic nového ani překvapivého. Na rozdíl od řady předchozích skandálů se však tento odehrává v konsolidovaném demokratickém prostředí a na levici.
Nikdy pochopitelně neexistoval důvod očekávat, že levice bude poctivější než kdokoliv jiný. Jistě, socialistická, komunistická či kastrovská hnutí a jejich vůdci v Latinské Americe tradičně pranýřovali a pranýřují korupci, konexe a vládní krádeže ve velkém měřítku ze strany zdejších tradičních pravicových diktatur nebo i centristických ústavních režimů. Stejně tak se nedá popřít, že levice, která byla u moci jen zřídkakdy, měla méně příležitostí domoci se za tím či oním účelem přístupu ke státní pokladně.
V opozici je vždy snazší zachovávat poctivost, přestože nebýt v Latinské Americe u moci nebo v přízni bylo vždy daleko nebezpečnější, leckdy i s fatálními důsledky. Když však dnes latinskoamerická levice zaujímá místo ve stále větším počtu vlád – dnes je to v Brazílii, Chile, Venezuele, Uruguayi a částečně i v Argentině, v blízké budoucnosti pak možná také v Mexiku, Bolívii a Nikaragui –, neexistuje důvod, proč by měla být imunní vůči odvěkým neduhům regionu.
Korupce není v Latinské Americe právě novým fenoménem. Již od nepaměti tvoří korupční skandály nedílnou součást zdejší krajiny. Na současném téměř nekonečném dramatu, do něhož zabředl brazilský prezident Luis Ignacio „Lula“ da Silva, jeho politické uskupení – Partido dos Trabalhadores (PT neboli Dělnická strana) – a značná část politické elity země, tak není v zásadě nic nového ani překvapivého. Na rozdíl od řady předchozích skandálů se však tento odehrává v konsolidovaném demokratickém prostředí a na levici.
Nikdy pochopitelně neexistoval důvod očekávat, že levice bude poctivější než kdokoliv jiný. Jistě, socialistická, komunistická či kastrovská hnutí a jejich vůdci v Latinské Americe tradičně pranýřovali a pranýřují korupci, konexe a vládní krádeže ve velkém měřítku ze strany zdejších tradičních pravicových diktatur nebo i centristických ústavních režimů. Stejně tak se nedá popřít, že levice, která byla u moci jen zřídkakdy, měla méně příležitostí domoci se za tím či oním účelem přístupu ke státní pokladně.
V opozici je vždy snazší zachovávat poctivost, přestože nebýt v Latinské Americe u moci nebo v přízni bylo vždy daleko nebezpečnější, leckdy i s fatálními důsledky. Když však dnes latinskoamerická levice zaujímá místo ve stále větším počtu vlád – dnes je to v Brazílii, Chile, Venezuele, Uruguayi a částečně i v Argentině, v blízké budoucnosti pak možná také v Mexiku, Bolívii a Nikaragui –, neexistuje důvod, proč by měla být imunní vůči odvěkým neduhům regionu.