0

Japonský mýtus

BRUSEL – První dekáda tohoto století začala takzvanou internetovou bublinou. Když praskla, centrální banky rázně zakročily s cílem uvolnit měnovou politiku, aby předešly vleklému období pomalého růstu ve stylu Japonska. Jenže delší období nízkých úrokových sazeb, které po recesi roku 2001 následovalo, přispělo namísto toho ke vzniku další bubliny, tentokrát v realitách a úvěrech.

Po prasknutí druhé bubliny během jediného desetiletí centrální banky opět rychle reagovaly a téměř všude snížily sazby na nulu (či téměř na nulu). Federální rezervní sytém Spojených států se ve snaze urychlit zotavení dokonce nedávno pustil do bezprecedentního kola „kvantitativního uvolňování“. Stěžejním argumentem byla opět nutnost zabránit opakování japonské „ztracené dekády“.

Tvorbě politik často dominují jednoduchá „ponaučení“ z hospodářských dějin. Jenže ponaučení z případu Japonska je do velké míry mýtus. Základem děsivého příběhu o Japonsku je to, že tamní HDP rostl v uplynulém desetiletí průměrným ročním tempem pouhých 0,6 %, oproti 1,7 % v USA. Rozdíl je sice mnohem menší, než se obvykle předpokládá, ale tempo růstu ve výši 0,6 % skutečně na první pohled budí dojem ztracené dekády.

Podle tohoto kritéria by se dalo tvrdit, že značná část Evropy také „ztratila“ dekádu, neboť Německo dosahovalo týchž temp růstu jako Japonsko (0,6 %) a Itálii se dařilo ještě hůř (0,2 %); jen Francii a Španělsku se vedlo poněkud lépe.