0

Islámský demokratický paradox

Rozhořčení napříč arabským světem nad tím, že v Dánsku byly (před několika měsíci) otištěny karikatury zobrazující proroka Muhammada, společně s vítězstvím Hamasu v Palestině a narůstající radikalizací íránské politiky, učinilo z „politického islámu“ zásadní otázku mezinárodní diplomacie. Nerozlišující reakce však nikam nepovedou. Musíme opustit myšlenku, že existuje holistické či globální islamistické hnutí.

Politický islám všech odstínů se objevil jako hlavní alternativa sekulárních arabských nacionalistických režimů, jejichž legitimita, založená na boji za národní osvobození, se vytratila, neboť nedokázaly řešit hospodářské a sociální problémy, ustavit právní řád a zaručit základní svobody. V Palestině například islamisté zvítězili nad Fatahem kvůli rokům špatné vlády za nevlídných podmínek zplozených izraelskou okupací.

Evropské i americké vlády jedna za druhou sdílejí atavistický strach z „islámské alternativy“ k arabským sekulárním nacionalistům, jako je Fatah, a proto až dosud obhajovaly status quo. Avšak represe všech arabských opozičních hnutí ze strany místních panovníků a sekulárních diktátorů zapříčinila, že jedinou záštitou, pod níž se lze politicky angažovat, se stala „ochrana mešity“.

Dnes už politický islám nelze potlačovat, neboť demokracii není možné budovat zaháněním stran, jež mají silnou společenskou základnu, do ilegality, jak se před 15 lety tragicky ukázalo v Alžírsku. Jedinou alternativou k autoritářství je vymodelovat transformaci, která islamistům umožní podílet se na veřejném životě a povzbudí je k jednoznačnému přijetí pravidel demokratické hry.