0

Primárky v Iowě a atlantická aliance

Co znamenají vítězství dvou poměrně nezkušených outsiderů Baraka Obamy a Mika Huckabeeho v nominačních soubojích ve státě Iowa pro americkou zahraniční politiku obecně a atlantickou alianci zvlášť? Na základě hlasů vhozených zlomkem oprávněných voličů v malém státě je ještě příliš brzy předpovídat, kdo nakonec v nominačním procesu uspěje. Není však brzy klást si otázku, zda se bezmezně velkopanský a bezdůvodně odtažitý postoj Bushovy administrativy k evropským spojencům Ameriky od 20. ledna 2009 podstatně změní.

Komentátoři se zjevně shodují, že voliči, kteří se rozhodli pro Obamu a Huckabeeho, tak činili s pocitem, že odmítají status quo. Aby se oprostili od přehmatů minulosti, podle všeho hlasovali pro kandidáty, o kterých toho nejméně vědí. Jaké přesně status quo však podle svého názoru odmítali? Při bližším zkoumání působí „politika jako obvykle“, kterou zřejmě chtěli zavrhnout, mlhavě. Obama opakovaně spojuje Hillary Clintonovou, jejíž politický tým je osobně i ideologicky odhodlán vyrvat moc z rukou současných držitelů, se způsobem uvažování, který ve Washingtonu v letech 2001 až 2007 převládal. Ještě podivnější je, když bodrý a nevypočitatelný Huckabee tvrdí, že Mitt Romney, mormon a bývalý guvernér státu Massachusetts, představuje současnou mocenskou garnituru.

Abychom diskusi zaměřili úžeji, můžeme si položit následující otázku: obsahovalo status quo odmítnuté Obamovými a Huckabeeho voliči také zhoršení americko-evropských vztahů za vlády prezidenta George W. Bushe? Špinění „staré Evropy“ současnou administrativou koneckonců nebylo jen rétorickou poznámkou na okraj, nýbrž středobodem jejího bezohledného přístupu k zahraničním věcem. Proto by měl jakýkoliv seriózní rozchod s katastrofálním Bushovým odkazem začít opětovným promyšlením a opětovným vybudováním atlantické aliance. O tom, zda právě obnovený atlanticismus bude pro Obamu či Huckabeeho prioritou, však lze mimořádně vážně pochybovat.

Vztahy mezi USA a Evropou zůstaly v desítkách prezidentských debat konaných během uplynulých šesti měsíců prakticky beze zmínky. To není žádné překvapení. Kandidáti nemají důvod upírat pozornost na témata typu napjaté transatlantické aliance, která do povědomí průměrného voliče proniknou jen zřídkakdy, pokud vůbec. Obamova neschopnost svolat jedinou politickou schůzi senátního podvýboru pro Evropu, jemuž předsedá (a který mimo jiné dohlíží na americké vztahy s NATO a EU), měla mezi voliči absolutně nulovou odezvu. A pokud přijde toto téma na přetřes, pak se republikánští kandidáti zdají být vůči Evropě spíše otevřeně nepřátelští než uhlazeně lhostejní. Jejich protievropské horlení je sice zoufale neinformované, ale odráží kromě jiných faktorů také pohrdání sekularismem, typické pro jižanské bělošské evangelikány, a zvrácenou představu hlásanou některými význačnými republikánskými intelektuály zabývajícími se obranou, že dnešní Evropa může k americké bezpečnosti přispět jen málo nebo vůbec.