0

Intervenční syndrom

Kosovo bývá často vydáváno za zkušební případ konceptu „humanitární“ intervence. Jak ovšem Irák zabředává do chaosu, diplomaté a vedoucí představitelé z celého světa si znovu kladou otázku, zda a kdy je patřičné, aby aliance států či mezinárodní společenství jako celek zasahovaly, pokud se nějaký svrchovaný stát zdá neschopen či neochoten bránit své občany před genocidou, válečnými zločiny nebo etnickými čistkami.

V centru této diskuse stojí takzvaná doktrína „zodpovědnosti chránit“. Jako ombudsman v Kosovu, jehož jmenovala Organizace spojených národů, mám v posledních pěti letech jedinečnou příležitost sledovat důsledky této doktríny po zásahu NATO v bývalé Jugoslávii v roce 1999. Kosovo se následně stalo mezinárodním experimentem v budování společnosti pod vedením Prozatímní správní mise OSN v Kosovu (UNMIK).

Experiment je zde správný výraz. Kosovo se totiž stalo Petriho miskou mezinárodní intervence. Jako člověk, který v Kosovu žije a pracuje dost dlouho na to, aby viděl dosavadní výsledek, tvrdím, že podobné experimenty vyžadují další zkoumání.

Je zřejmé, že potřeba mezinárodní intervence v případě krizí mnohdy vyvstává v určitém specifickém časovém období a často je zapotřebí značně rychlé reakce. V případě úvah o takové intervenci je však životně důležité zaměřit diskusi o mezinárodní strategii kromě vojenských faktorů také na rychlé zajištění spojené civilní a bezpečnostní přítomnosti. To platí zejména tam, kde lidská utrpení způsobuje místní konflikt, jak tomu bylo v Kosovu.