3

Papež a strana

ALBERTA – Když papeže Lva XIII. na prahu dvacátého století trápilo, že lidstvo má na výběr mezi ateistickým socialismem a prodejným liberalismem, uložil katolickým intelektuálům, aby vymysleli lepší řešení. To dostalo název korporativismus a bylo zformulováno v roce 1891 v encyklice Rerum novarum. Lvův meziválečný nástupce Pius XI. se nechal slyšet, že tento směr „dal celému lidstvu nejjistější pravidla, jak správně řešit onen složitý problém lidských vztahů s názvem ‚sociální otázka‘“.

Korporativismus (který by se neměl zaměňovat s tripartitními vyjednávacími strukturami, jež se v 70. letech v mnoha zemích vynořily pod názvem „neokorporativismus“) se stal nejvlivnějším eticky motivovaným zásahem do ekonomie v moderních dějinách. Jako katolická sociální doktrína do konce dvacátého století korporativismus dodnes po celém světě utváří podobu ústav, zákonů a postojů. Lze ho stručně shrnout do čtyř principů:

·         Rovnost je krutou iluzí: lidé jsou nejšťastnější, když zastávají správné místo v hierarchii legitimizované katolickým učením.

·         Konkurence je duchovně ponižující. Kvóty, ceny a mzdy v rámci vertikálně propojených výseků ekonomiky zvaných korporace musí stanovovat sdružení – tedy výbory katolických vlastníků firem, odborových předáků a státních činitelů. Typická korporativistická ekonomika by mohla obsahovat zhruba třicet korporací – pro potravinářství, těžký průmysl, textilní průmysl, chemický průmysl atd. –, z nichž každá bude zahrnovat těžební, výrobní, distribuční a maloobchodní firmy. Mezinárodní obchod a nové firmy jsou nežádoucí, protože podkopávají sílu sdružení.