0

Nevyhnutelné znovuzrození evropské integrace

ATÉNY – Evropská integrace předpokládá průběžné převádění národní suverenity na Evropskou unii. Zatímco se však členské státy ochotně podrobují rozhodnutím, která ruší ochranářská opatření – například dovozní cla –, poněkud váhavěji přistupují k formulaci či prosazování politiky, jež by vybavila Evropskou unii pravomocí vyvíjet iniciativy dle vlastního uvážení. Typickými příklady tohoto jevu jsou Lisabonská strategie, která uvízla na mrtvém bodě, nekompletní Hospodářská a měnová unie a po blokovacím manévru irské veřejnosti také nejistý osud nové ústavní smlouvy EU (takzvané „Lisabonské smlouvy“).

Podobná slabost je dobře patrná i na snaze EU definovat samu sebe v globálním systému. Energetická bezpečnost, klimatické změny, vzestup Číny a obroda Ruska, to jsou jen některé z mnoha otázek, které vyžadují účinnou reakci. EU však často reagovat nedokáže nebo tak činí pouze pomalu, neboť její struktura brání rychlým rozhodnutím a svižné akci. Tato struktura byla vhodná v éře, kdy byl prakticky jediným tématem, s nímž se EU musela na celosvětové úrovni potýkat, volný obchod. Tato éra však již skončila.

Případnou změnu ztěžuje nedostatečná demokratická legitimita orgánů EU. Absence přímého vztahu s evropskými občany zbavuje tyto orgány tlaku nutného k zajištění rychlé akce a přijetí odpovídající politiky.

Na tyto problémy neexistuje snadné řešení. Demokracii v EU nemohou zaručit modely a pravidla, která platí v členských státech. Vzhledem k měřítku problémů jsou nezbytná důmyslnější řešení. Při jednáních s EU jsou obvyklým cílem členských zemí dohody a regulace, které zajišťují spolupráci v dohodnutých rámcích. A jak ukázalo irské referendum, členské státy nepřijímají ochotně sjednocující iniciativy, které by z EU učinily autonomní mocenské centrum.