0

Imigrační hra

„Zelené knihy“, jak se označují v Evropě, či „bílé knihy“, jak jsou známé v Americe a Británii, jsou často pouhými řečnickými cvičeními – jde o studie s podporou vlády, jež prohlašují obecné principy, které se s největší pravděpodobností nikdy neuvedou do praxe. Nedávná zelená kniha, již Evropská komise vydala k otázce mezinárodní migrace, není žádnou výjimkou.

Kniha je ve skutečnosti snůškou nelogických a nedotažených myšlenek, která usiluje o „zahájení veřejné debaty“ o problému a „volí přístup od konkrétního k obecnému, nikoliv naopak“. Avšak třebaže jejím cílem je „harmonizovat politiky vůči ekonomickým migrantům napříč EU,“ kniha v úvodu prohlašuje, že rozhodování v této záležitosti by mělo zůstat výhradně v působnosti národních vlád. Některá z pravidel, která navrhuje, jsou nevymahatelná – a tudíž jsou jen zdrojem úředního papírování pro migranty a jejich zaměstnavatele, jež by si vyžádalo rozsáhlé veřejné byrokracie, které by jej vykonávaly.

Koordinace národních migračních politik zůstane snem, budou-li rozhodnutí nadále ponechávána výlučně v kompetenci národních vlád. V EU neexistuje jediná známka toho, že by se národní směrnice v otázce ekonomické migrace sbližovaly.

Politiky zaměřené na migranty čím dál víc přitvrzují, zejména v těch zemích, které už nejrestriktivnější předpisy měly. Od roku 1995 se v evropské patnáctce objevilo 26 reforem migračních politik: dvě třetiny zpřísňovaly regulace, a to zvětšováním procesních překážek, jimž čelí zájemci o víza, zkracováním délky platnosti pracovních povolení nebo ztěžováním spojení odloučených členů rodin.