CAMBRIDGE: Hledání nového výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu jistě během příštích týdnů a měsíců upoutá veškerou pozornost, ale přesto, ze všeho nejvíce jde o politiky, které po jeho ustavení budou následovat. A už nyní zuří v pravdě pošetilý boj o to, která z institucí měla v minulých letech pravdu, zda-li to byl MMF se svými přísnými léčebnými kůrami, či Světová banka a její alternativní postupy.
Tato debata propukla, třebaže jen pod povrchem, když v roce 1995 zkolabovalo Mexiko. Tehdy se začalo diskutovat, zda nejsou politiky MMF příliš přísné, či dokonce nepříznivé a zda ekonomiky jen netlačí do bankrotů? A zda je také můžeme vinit z katastrofálních sociálních pádů, jež byly vyvolány finančními krizemi několika posledních let? Zejména tento druhý pohled měl po celé Asii mnoho stoupenců a asijské vlády, včetně japonské, jedním hlasem volaly po Asijském MMF s alternativními (tedy mírnějšími) politikami. Dostalo se jim zcela výjimečné a stejně tak nečekané podpory ze strany Josepha Stiglitze, hlavního ekonoma a dlouholetého vice-presidenta Světové banky, který nedávno otevřeně doporučil, že by Čína měla přistoupit ke konkurenceschopné devalvaci a hospodářským politikám, založených na sousedské spolupráci.
Utrápeným vládám samozřejmě Stiglitzovy návrhy na takové ozdravné kroky připadaly jako sen, jako vůně omamných svící tišící všechnu bolest. Jejich přijetím by totiž bylo možné vyhnout se velkým rozpočtovým škrtům a nebetyčným úrokovým mírám. Stiglitzova prohlášení přinesla obrovskou podporu všem těm, kdo oponovali smrtícím politikám MMF, a když nic jiného, tak alespoň řádně zmátla jak veřejnost tak i politiky. A pro Japonsko, které se pokoušelo dál postupovat vlastní cestou, to byla přímo rajská hudba. A stejně tak i pro Dr. Mahatira, vůdce Malajsie, který se vydal na proti-byrokratické tažení.
CAMBRIDGE: Hledání nového výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu jistě během příštích týdnů a měsíců upoutá veškerou pozornost, ale přesto, ze všeho nejvíce jde o politiky, které po jeho ustavení budou následovat. A už nyní zuří v pravdě pošetilý boj o to, která z institucí měla v minulých letech pravdu, zda-li to byl MMF se svými přísnými léčebnými kůrami, či Světová banka a její alternativní postupy.
Tato debata propukla, třebaže jen pod povrchem, když v roce 1995 zkolabovalo Mexiko. Tehdy se začalo diskutovat, zda nejsou politiky MMF příliš přísné, či dokonce nepříznivé a zda ekonomiky jen netlačí do bankrotů? A zda je také můžeme vinit z katastrofálních sociálních pádů, jež byly vyvolány finančními krizemi několika posledních let? Zejména tento druhý pohled měl po celé Asii mnoho stoupenců a asijské vlády, včetně japonské, jedním hlasem volaly po Asijském MMF s alternativními (tedy mírnějšími) politikami. Dostalo se jim zcela výjimečné a stejně tak nečekané podpory ze strany Josepha Stiglitze, hlavního ekonoma a dlouholetého vice-presidenta Světové banky, který nedávno otevřeně doporučil, že by Čína měla přistoupit ke konkurenceschopné devalvaci a hospodářským politikám, založených na sousedské spolupráci.
Utrápeným vládám samozřejmě Stiglitzovy návrhy na takové ozdravné kroky připadaly jako sen, jako vůně omamných svící tišící všechnu bolest. Jejich přijetím by totiž bylo možné vyhnout se velkým rozpočtovým škrtům a nebetyčným úrokovým mírám. Stiglitzova prohlášení přinesla obrovskou podporu všem těm, kdo oponovali smrtícím politikám MMF, a když nic jiného, tak alespoň řádně zmátla jak veřejnost tak i politiky. A pro Japonsko, které se pokoušelo dál postupovat vlastní cestou, to byla přímo rajská hudba. A stejně tak i pro Dr. Mahatira, vůdce Malajsie, který se vydal na proti-byrokratické tažení.