Když finanční krize v Argentině vypukla poprvé, přičítal jsem primární odpovědnost Argentině, nikoli mezinárodním institucím, jako je MMF. Dnes, o půl roku později, je nutno váhy odpovědnosti znovu posoudit. Podle poslední analýzy nese hlavní díl odpovědnosti za svůj osud Argentina, ale MMF jí v tom nemálo pomohl. Problém není jen v tom, či především v tom, že MMF poskytl Argentině peníze pozdě. Závažnějším problémem je nedostatek správných úvah, které MMF Argentině předával.
MMF nemá jasnou představu o tom, co by v Argentině měl udělat. A tak stále jen omílá jedno a totéž: ekonomická krize v Argentině je výsledkem daňové marnotratnosti a důsledkem toho, že si vláda žila si nad své poměry a možnosti. MMF poukazuje na to, že by Argentina měla seškrtat rozpočtové výdaje. Teď, kdy se argentinská krize dále zhoršuje, kdy produkce má za tento rok klesnout o 10 až 15 procent a kdy nezaměstnanost den ode dne narůstá, MMF žádá další škrty. Je to něco na způsob léčby, jíž se v 18. století "léčili" pacienti s horečkou: lékaři jim pouštěli žilou, čímž je prakticky ještě více oslabovali a vlastně urychlovali jejich smrt.
Tento přístup bohaté země zavrhly už před sedmdesáti lety, v době velké hospodářské krize. Když se kvůli hluboké bankovní a finanční krizi (jež měla souvislost z kolapsem zlatého standardu) začal hroutit výkon, příjmy z daní v USA a Evropě prudce klesly a konzervativní vlády se škrtáním v rozpočtových výdajích snažily zastavit rozpočtový deficit. S tím, jak se tyto výdaje snižovaly, výkon se dále rozpadal a hospodářská bída se prohlubovala. V roce 1936 John Maynard Keynes dokázal, jak bezvýsledné je pokoušet se vyrovnávat rozpočet uprostřed ekonomické krize.
Když finanční krize v Argentině vypukla poprvé, přičítal jsem primární odpovědnost Argentině, nikoli mezinárodním institucím, jako je MMF. Dnes, o půl roku později, je nutno váhy odpovědnosti znovu posoudit. Podle poslední analýzy nese hlavní díl odpovědnosti za svůj osud Argentina, ale MMF jí v tom nemálo pomohl. Problém není jen v tom, či především v tom, že MMF poskytl Argentině peníze pozdě. Závažnějším problémem je nedostatek správných úvah, které MMF Argentině předával.
MMF nemá jasnou představu o tom, co by v Argentině měl udělat. A tak stále jen omílá jedno a totéž: ekonomická krize v Argentině je výsledkem daňové marnotratnosti a důsledkem toho, že si vláda žila si nad své poměry a možnosti. MMF poukazuje na to, že by Argentina měla seškrtat rozpočtové výdaje. Teď, kdy se argentinská krize dále zhoršuje, kdy produkce má za tento rok klesnout o 10 až 15 procent a kdy nezaměstnanost den ode dne narůstá, MMF žádá další škrty. Je to něco na způsob léčby, jíž se v 18. století "léčili" pacienti s horečkou: lékaři jim pouštěli žilou, čímž je prakticky ještě více oslabovali a vlastně urychlovali jejich smrt.
Tento přístup bohaté země zavrhly už před sedmdesáti lety, v době velké hospodářské krize. Když se kvůli hluboké bankovní a finanční krizi (jež měla souvislost z kolapsem zlatého standardu) začal hroutit výkon, příjmy z daní v USA a Evropě prudce klesly a konzervativní vlády se škrtáním v rozpočtových výdajích snažily zastavit rozpočtový deficit. S tím, jak se tyto výdaje snižovaly, výkon se dále rozpadal a hospodářská bída se prohlubovala. V roce 1936 John Maynard Keynes dokázal, jak bezvýsledné je pokoušet se vyrovnávat rozpočet uprostřed ekonomické krize.