Rumunský sochař Brancusi jednou řekl, že když umělec přestane být dítětem, zemře. Nevím sice, nakolik jsem se umělcem stal já sám, ale Brancusiho chápu. Nedokážu totiž pochopit - a to ani ve svém věku ne - své dětinské já, které si jde za svým. Psaní je dětinská profese, i když je někdy až přehnaně vážné, jak děti někdy bývají.
Má dlouhá cesta k nevyzrálosti se započala před více než půlstoletím. Psal se červenec roku 1945, několik měsíců předtím jsem se vrátil z koncentračního tábora Transnistria. To rajské léto jsem prožil v malém moldavském městě, zaplavován neuvěřitelně sladkou banálností normálního, bezpečného života. Toho dne bylo obzvlásť krásně, svítilo slunce a vsude byl klid. V pokoji byl příjemný chládek. Byl jsem sám na celém světě a poslouchal jsem hlas, který byl i nebyl můj. Společnost mi dělala kniha rumunských pohádek v zelené tvrdé vazbě, kterou jsem dostal několik dnů před svými devátými narozeninami.
Tehdy se přede mnou otevřel onen zázrak slova, magie literatury. Choroba propukla zároveň s její léčbou. Brzy, snad až přílis brzy chtěl jsem se i já stát členem té veliké rodiny kouzelníků se slovy, svých tajných příbuzných. Byl to způsob hledání ,,čehosi dalsího`` nad triviálností vsedního dne a také způsob hledání sebe sama mezi vsemi těmi jedinci, kteří ve mně přebývali.
Rumunský sochař Brancusi jednou řekl, že když umělec přestane být dítětem, zemře. Nevím sice, nakolik jsem se umělcem stal já sám, ale Brancusiho chápu. Nedokážu totiž pochopit - a to ani ve svém věku ne - své dětinské já, které si jde za svým. Psaní je dětinská profese, i když je někdy až přehnaně vážné, jak děti někdy bývají.
Má dlouhá cesta k nevyzrálosti se započala před více než půlstoletím. Psal se červenec roku 1945, několik měsíců předtím jsem se vrátil z koncentračního tábora Transnistria. To rajské léto jsem prožil v malém moldavském městě, zaplavován neuvěřitelně sladkou banálností normálního, bezpečného života. Toho dne bylo obzvlásť krásně, svítilo slunce a vsude byl klid. V pokoji byl příjemný chládek. Byl jsem sám na celém světě a poslouchal jsem hlas, který byl i nebyl můj. Společnost mi dělala kniha rumunských pohádek v zelené tvrdé vazbě, kterou jsem dostal několik dnů před svými devátými narozeninami.
Tehdy se přede mnou otevřel onen zázrak slova, magie literatury. Choroba propukla zároveň s její léčbou. Brzy, snad až přílis brzy chtěl jsem se i já stát členem té veliké rodiny kouzelníků se slovy, svých tajných příbuzných. Byl to způsob hledání ,,čehosi dalsího`` nad triviálností vsedního dne a také způsob hledání sebe sama mezi vsemi těmi jedinci, kteří ve mně přebývali.