Hold exilu

Rumunský sochař Brancusi jednou řekl, že když umělec přestane být dítětem, zemře. Nevím sice, nakolik jsem se umělcem stal já sám, ale Brancusiho chápu. Nedokážu totiž pochopit - a to ani ve svém věku ne - své dětinské já, které si jde za svým. Psaní je dětinská profese, i když je někdy až přehnaně vážné, jak děti někdy bývají.

Má dlouhá cesta k nevyzrálosti se započala před více než půlstoletím. Psal se červenec roku 1945, několik měsíců předtím jsem se vrátil z koncentračního tábora Transnistria. To rajské léto jsem prožil v malém moldavském městě, zaplavován neuvěřitelně sladkou banálností normálního, bezpečného života. Toho dne bylo obzvlásť krásně, svítilo slunce a vsude byl klid. V pokoji byl příjemný chládek. Byl jsem sám na celém světě a poslouchal jsem hlas, který byl i nebyl můj. Společnost mi dělala kniha rumunských pohádek v zelené tvrdé vazbě, kterou jsem dostal několik dnů před svými devátými narozeninami.

Tehdy se přede mnou otevřel onen zázrak slova, magie literatury. Choroba propukla zároveň s její léčbou. Brzy, snad až přílis brzy chtěl jsem se i já stát členem té veliké rodiny kouzelníků se slovy, svých tajných příbuzných. Byl to způsob hledání ,,čehosi dalsího`` nad triviálností vsedního dne a také způsob hledání sebe sama mezi vsemi těmi jedinci, kteří ve mně přebývali.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To continue reading, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you are agreeing to our Terms and Conditions.

Log in

http://prosyn.org/y5V1kQZ/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.