Proč jsou neurovědci, molekulární biologové, genetici a vývojoví biologové – muži a ženy, jejichž objevy navždy změnily to, jak chápeme sami sebe – tak znepokojeni svou budoucností? Krize morálky mezi dnešními badateli v lékařských vědách neplyne z problémů s penězi, ze stadia vývoje, v němž se obor ocitl, ani z úrovně výzkumu, který se provádí, nýbrž z neschopnosti těchto vědců spojovat se do řádných, humánních společenství.
Špatná morálka plyne z nedostatku vlídnosti a slušnosti; jde o selhání zvyklostí a způsobů, ztrátu společenského účelu, úbytek schopnosti nebo vůle rozlišovat správné od nesprávného a pak náležitě jednat. V jádru je špatná morálka pouze důsledkem lhostejnosti lékařských badatelů pohlcených prací v laboratořích, která dovolila, aby pod nimi vyhnily společenské a citové základy jejich oboru.
Zranitelné místo věd, jež se zaměřují na lidské tělo a mysl, spočívá v povinnosti všech vědců zkoumat své soustavy bez citové účasti. V těchto oborech citová nevzrušenost vyžaduje, aby lékařští výzkumníci odhlíželi od své vlastní zranitelnosti duše a těla. Zátěž úsilí o naplnění této nesplnitelné normy chladného zkoumání vlastního údělu vytváří nesnesitelné odtržení badatele těla a duše od duše a těla badatele. Pod touto zátěží vědci v lékařském výzkumu snadno podléhají iluzi, že jejich nástroje a postupy je jaksi zbavily omezenosti duší a těl.
Vědomým vyjádřením tohoto snu je obsedantní reakce na jistotu biologické smrti: přesvědčení, že dostatečně velká výhra v zápase vědy porazí samotnou smrt, neboť vítězi přinese jistou formu nesmrtelnosti. Představu vědecké nesmrtelnosti skrze prvenství objevu neodděluje od hlubšího, staršího a ryze nevědeckého snu o uniknutí vlastní nevyhnutelné smrti víc než nejtenčí slupka popírání.
Třebaže dnešní biomedicína tvrdí, že hledá způsoby nápravy nedostatků přírody, až příliš mnoho z těch, kdo ji uskutečňují, se chová tak, jako by jejich skutečným cílem bylo pouze získat mýtickou nesmrtelnost prvenství, ať už to je samotné nebo ostatní stojí cokoli. Popírání strachu ze smrtelnosti a projekce potlačeného přání překonat přírodu jsou znaky skryté, nevědomé snahy o vytvoření biolékařské vědy odporující jejím vlastním proklamovaným záměrům.
Potíž není v tom, že by se věda a medicína nesnažily hledat léky, nýbrž v tom, že je příliš silně podněcuje iracionální, nevědomá touha vyléčit smrt, a tudíž je nedokáže úplně motivovat menší úkol prevence a léčby chorob ve snaze u svých pacientů – a sebe samých – o chvíli oddálit nezvratný konec. Iracionální, obsedantní sliby předkládané v posledních několika desetiletích vědci a lékaři svým způsobem institucializovaly popírání smrti.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Tyto sliby ale nejsou udržitelné. Humánní podoba biolékařských věd by například přiznala, že jejím cílem není překonat meze lidského těla, a nedávala by tedy nadále sliby, které nemůže splnit. Kromě toho, věda, která přiznává nevědomou složku ve svém fungování, ne-li ve své metodologii, dokáže nejlépe posloužit svým uskutečňovatelům coby lidským bytostem a zároveň s největší pravděpodobností vytvoří trvalé hodnoty pro nás ostatní.
K takové změně nemůže dojít, jestliže si sami vědci nenajdou nejprve čas, aby uvážili důsledky vlastního chování vůči svým kolegům. Své reformy bychom měli začít tím nejkonzervativnějším způsobem, totiž znovuobjevením významu titulu, který my profesoři máme, a novou oddaností tomuto významu. V angličtině má sloveso „to profess“ celé spektrum významů: otevřeně prohlásit; deklarovat nebo tvrdit; přetvařovat se; předstírat; hlásit se k jisté dovednosti nebo znalosti; vyznávat víru; přijmout do náboženského řádu nebo kongregace; otevřeně uznat; složit slib pro vstup do náboženského řádu nebo kongregace.
Místo vybírání mezi všemi těmito současnými významy bychom mohli začít návratem ke slovu, z něhož se všechna vyvinula, středoanglickému „professen“, složit přísahu (v náboženském řádu). Profesoři si svůj titul nezasluhují, nejsou-li ochotni si najít čas a vynaložit úsilí na to, aby se otevřeně přihlásili k něčemu mimo svá data.
Přihlášení se a přísahy jsou nezávislé na datech; jde o otázky srdce. Mám-li být profesorem, domnívám se, že nejprve musím mít něco, co je pro mne samého významné a k čemu je třeba se přihlásit, a pak se k tomu musím přihlásit. Morálka mezi profesory vědy zůstane špatná, dokud neusoudí, že jejich nejsilnější city by měly určovat profesionální jednání i status stejně jako jejich nejlepší data.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
Proč jsou neurovědci, molekulární biologové, genetici a vývojoví biologové – muži a ženy, jejichž objevy navždy změnily to, jak chápeme sami sebe – tak znepokojeni svou budoucností? Krize morálky mezi dnešními badateli v lékařských vědách neplyne z problémů s penězi, ze stadia vývoje, v němž se obor ocitl, ani z úrovně výzkumu, který se provádí, nýbrž z neschopnosti těchto vědců spojovat se do řádných, humánních společenství.
Špatná morálka plyne z nedostatku vlídnosti a slušnosti; jde o selhání zvyklostí a způsobů, ztrátu společenského účelu, úbytek schopnosti nebo vůle rozlišovat správné od nesprávného a pak náležitě jednat. V jádru je špatná morálka pouze důsledkem lhostejnosti lékařských badatelů pohlcených prací v laboratořích, která dovolila, aby pod nimi vyhnily společenské a citové základy jejich oboru.
Zranitelné místo věd, jež se zaměřují na lidské tělo a mysl, spočívá v povinnosti všech vědců zkoumat své soustavy bez citové účasti. V těchto oborech citová nevzrušenost vyžaduje, aby lékařští výzkumníci odhlíželi od své vlastní zranitelnosti duše a těla. Zátěž úsilí o naplnění této nesplnitelné normy chladného zkoumání vlastního údělu vytváří nesnesitelné odtržení badatele těla a duše od duše a těla badatele. Pod touto zátěží vědci v lékařském výzkumu snadno podléhají iluzi, že jejich nástroje a postupy je jaksi zbavily omezenosti duší a těl.
Vědomým vyjádřením tohoto snu je obsedantní reakce na jistotu biologické smrti: přesvědčení, že dostatečně velká výhra v zápase vědy porazí samotnou smrt, neboť vítězi přinese jistou formu nesmrtelnosti. Představu vědecké nesmrtelnosti skrze prvenství objevu neodděluje od hlubšího, staršího a ryze nevědeckého snu o uniknutí vlastní nevyhnutelné smrti víc než nejtenčí slupka popírání.
Třebaže dnešní biomedicína tvrdí, že hledá způsoby nápravy nedostatků přírody, až příliš mnoho z těch, kdo ji uskutečňují, se chová tak, jako by jejich skutečným cílem bylo pouze získat mýtickou nesmrtelnost prvenství, ať už to je samotné nebo ostatní stojí cokoli. Popírání strachu ze smrtelnosti a projekce potlačeného přání překonat přírodu jsou znaky skryté, nevědomé snahy o vytvoření biolékařské vědy odporující jejím vlastním proklamovaným záměrům.
Potíž není v tom, že by se věda a medicína nesnažily hledat léky, nýbrž v tom, že je příliš silně podněcuje iracionální, nevědomá touha vyléčit smrt, a tudíž je nedokáže úplně motivovat menší úkol prevence a léčby chorob ve snaze u svých pacientů – a sebe samých – o chvíli oddálit nezvratný konec. Iracionální, obsedantní sliby předkládané v posledních několika desetiletích vědci a lékaři svým způsobem institucializovaly popírání smrti.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Tyto sliby ale nejsou udržitelné. Humánní podoba biolékařských věd by například přiznala, že jejím cílem není překonat meze lidského těla, a nedávala by tedy nadále sliby, které nemůže splnit. Kromě toho, věda, která přiznává nevědomou složku ve svém fungování, ne-li ve své metodologii, dokáže nejlépe posloužit svým uskutečňovatelům coby lidským bytostem a zároveň s největší pravděpodobností vytvoří trvalé hodnoty pro nás ostatní.
K takové změně nemůže dojít, jestliže si sami vědci nenajdou nejprve čas, aby uvážili důsledky vlastního chování vůči svým kolegům. Své reformy bychom měli začít tím nejkonzervativnějším způsobem, totiž znovuobjevením významu titulu, který my profesoři máme, a novou oddaností tomuto významu. V angličtině má sloveso „to profess“ celé spektrum významů: otevřeně prohlásit; deklarovat nebo tvrdit; přetvařovat se; předstírat; hlásit se k jisté dovednosti nebo znalosti; vyznávat víru; přijmout do náboženského řádu nebo kongregace; otevřeně uznat; složit slib pro vstup do náboženského řádu nebo kongregace.
Místo vybírání mezi všemi těmito současnými významy bychom mohli začít návratem ke slovu, z něhož se všechna vyvinula, středoanglickému „professen“, složit přísahu (v náboženském řádu). Profesoři si svůj titul nezasluhují, nejsou-li ochotni si najít čas a vynaložit úsilí na to, aby se otevřeně přihlásili k něčemu mimo svá data.
Přihlášení se a přísahy jsou nezávislé na datech; jde o otázky srdce. Mám-li být profesorem, domnívám se, že nejprve musím mít něco, co je pro mne samého významné a k čemu je třeba se přihlásit, a pak se k tomu musím přihlásit. Morálka mezi profesory vědy zůstane špatná, dokud neusoudí, že jejich nejsilnější city by měly určovat profesionální jednání i status stejně jako jejich nejlepší data.