0

Dějiny na konci dějin

Před patnácti lety jsem ve své knize Konec dějin a poslední člověk prohlásil, že chce-li být společnost moderní, neexistuje alternativa k tržnímu hospodářství a demokratickému politickému systému. Samozřejmě že ne všichni chtěli být moderní a ne všichni byli schopni uvést do praxe instituce a politiky, jichž je k fungování demokracie a kapitalismu zapotřebí, ale žádný alternativní systém nemůže přinést lepší výsledky.

Zatímco „Konec dějin“ byl tedy v zásadě argumentem ohledně modernizace, někteří lidé mé pojednání o konci dějin spojují se zahraniční politikou prezidenta George W. Bushe a americkou strategickou hegemonií. Každý, kdo se domnívá, že mé myšlenky vytvářejí intelektuální základ politik Bushovy administrativy, však nevěnoval pozornost tomu, co už od roku 1992 o demokracii a vývoji říkám.

Prezident Bush původně intervenci do Iráku ospravedlňoval na základě Saddámových programů vývoje zbraní hromadného ničení, údajnými vazbami režimu na al-Káidu a také iráckým porušováním lidských práv a nedostatkem demokracie. Poněvadž prvá dvě zdůvodnění se po invazi roku 2003 rozdrolila, administrativa čím dál silněji zdůrazňovala význam demokracie, jak v Iráku a na širším Středním východě, tak jako pohnutku k tomu, co činila.

Bush tvrdil, že touha po svobodě a demokracii je univerzální a nikoli společensky podmíněná a že Amerika bude oddaná podpoře demokratických hnutí „přičemž nejvyšším cílem bude ukončení tyranie v našem světě.“ Zastánci války hledali potvrzení svých náhledů na inkoustem označených prstech iráckých voličů, kteří se řadili do zástupů v rozličných volbách pořádaných od ledna do prosince 2005, v cedrové revoluci v Libanonu a v afghánských prezidentských a parlamentních volbách.