0

Zelený paradox

Protestující odpůrci se vrátili do svých domovských zemí, zranění si lížou rány, hlavy států jsou zpět u své obvyklé práce a Heiligendamm, staré lázně na německém baltském pobřeží, se navrací ke svému snu o kráse císařských časů. Německá kancléřka Angela Merkelová dosáhla zásadního diplomatického úspěchu. S šarmem a skromným, leč jasným myšlením si mezi zeměmi G-8 vydobyla kompromis, který může pomoci ochránit svět před nejvážnějšími devastacemi zapříčiněnými globálním oteplováním. Osm nejbohatších zemí světa přislíbilo, že „seriózně zváží“ snížení svých emisí CO2 na polovinu do roku 2050.

Tato formulace může sice znít vágně, ale vzhledem k postojům, jež jednotlivé země zastávaly na počátku, byl výsledek důležitým úspěchem. Zejména Spojené státy svůj přístup od odmítání Kjótského protokolu významně posunuly, a dokonce akceptovaly, že pořádání budoucích vyjednávání bude povinností Organizace spojených národů.

Avšak třebaže je tento kompromis víc, než se dalo na začátku čekat, několik důležitých zemí se na něm nepodílelo. Ovšemže, Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika a Mexiko jej podepsaly, ale mnohé země, včetně asijských tygrů a většiny evropských zemí, nikoliv, navzdory jejich značným příspěvkům ke znečišťování světové atmosféry.

Navíc součástí dohody nebyli ropní šejkové ani další producenti fosilních paliv, kteří nakonec mají kontrolu nad množstvím uhlíku vypuštěným do atmosféry. Pokud se k dohodě o snižování emisí CO2 nepřipojí rozhodující spotřebitelské státy a většina producentských zemí, bude možná zbytečná.