0

Politika Velkého odmítání

CAMBRIDGE: Sociální zabezpečení je obrovskou dojnou krávou hotových peněz všech nezodpovědných vlád. Na počátku, když vlády zavádějí tradiční systém sociálního zabezpečení, získají několik desetiletí, než přijdou na řadu první velké výplaty důchodcům, kdy jen vybírají daně. Ovšem potom, jen o několik desetiletí později, a navíc je vše posíleno prodloužením délky života a dramatickým snížením porodnosti, se systém finančně zruinuje: příjmy z výběru daní jsou nedostatečné, aby vyrovnaly výdaje v podobě výplat penzí. Co bylo na vládních financích v druhé polovině 20. století tak přitažlivé, se nyní stává, po dvaceti letech, hrůzu nahánějícím přízrakem.

Velikost problému a fakt, že postihnul naráz tolik zemí, a stejně tak i obrovské potíže s jakýmkoliv řešením, to vše volá po co nejrychlejší akci. Nicméně, politika Velkého odmítání je praktikována vládami, stejně jako mezinárodními institucemi. To platí stejně pro Japonsko, jako pro Evropu, dokonce i přes to, že problémy těchto zemí jsou z celosvětového hlediska jednoznačně nejhorší.

V minulém desetiletí byla pozornost věnována snižování rozpočtových deficitů, diskusi o konvergenčních cílech EU a tak podobně. Ovšem tyto cíle byly realizovány při zřejmém veřejném, a již i účetně evidovaném, zadlužení, bez absolutně nijakých opatřeních na minimalizaci potenciálních dluhů, vzniklých závazky sociálního zabezpečení. A tak jsou tyto finanční závazky stejně reálné, jako existující veřejné zadlužení, a v několika případech je jejich současná hodnota dokonce stejně vysoká či ještě vyšší, než výše veřejného zadlužení.

Například v Japonsku dosahuje veřejný dluh téměř 100% výše HNP, ale zde navíc musíme počítat s dalšími 150% čistých finačních důchodových pohledávek. Je to suma nesmírně vysoká a pravděpodobně nesplatitelná. Navíc, vyhlídky nejsou nijak odlišné, protože další problém klepe na dveře: populace (tedy počet plátců daní) se v současnosti snižuje, rozpočtové kapitoly sociálního zabezpečení se již vrhají do deficitu a za patnáct let udeří míra zadlužení na kapitálové trhy. Za takové situace je proto zapotřebí maximálně rychlých reforem, jež vytvoří více plátců daní, a ne méně, jako se děje právě nyní, což je výsledkem jen částečné restrukturalizace, kdy nedochází k deregulaci, zlepšení stavu rozpočtu a větší míře ekonomického růstu. A Japonsko se z tohoto výčtu nemůže pochlubit ničím.