Bill Gates a Warren Buffett, první a druhý muž na žebříčku nejbohatších lidí v Americe, ba možná na světě, jsou často popisováni jako ctitelé slavného eseje Andrewa Carnegieho z roku 1889 nazvaného „Evangelium bohatství“. Carnegieho pojednání, americká klasika, přináší morální ospravedlnění koncentrace bohatství, již obvykle vytváří kapitalismus, a to prostřednictvím tvrzení, že obrovské bohatství vede k dobře vynaloženým charitativním příspěvkům a k podpoře umění a věd. Krátce, Carnegie se domníval, že velké osobní jmění vytváří velké civilizace.
„Evangelium bohatství“ se zakládá na premise, že výsledkem podnikatelského soutěžení je „přežití nejzdatnějších“ – přičemž nejzdatnějšími jsou ti, kdo jsou nejvíce nadáni „talentem pro organizaci“. Carnegie argumentoval, že ti, komu se daří v podnikání a kdo nahromadí velké osobní majetky, dokáží lépe posoudit, jak svět skutečně funguje, a mají tedy lepší kvalifikaci pro určování kam zaměřit zdroje. Úspěšní lidé by podle Carnegieho měli odejít z podnikání do penze, dokud jim ještě něco z tohoto nadání zůstává, a věnovat zbylé roky svého života k vydávání svého majetku na dobročinnost.
Carnegie také obhajoval dědickou daň coby pobídku a tvrdil, že „bohatého člověka přiměje věnovat se během života správě svého majetku“. Motivovat majetné k utrácení svého jmění na chvályhodné účely ještě za života, prohlašoval Carnegie, je mnohem lepší než ponechávat dispoziční právo k jejich majetku v péči jejich (pravděpodobně nenadaných) dětí.
Bill Gates a Warren Buffett, první a druhý muž na žebříčku nejbohatších lidí v Americe, ba možná na světě, jsou často popisováni jako ctitelé slavného eseje Andrewa Carnegieho z roku 1889 nazvaného „Evangelium bohatství“. Carnegieho pojednání, americká klasika, přináší morální ospravedlnění koncentrace bohatství, již obvykle vytváří kapitalismus, a to prostřednictvím tvrzení, že obrovské bohatství vede k dobře vynaloženým charitativním příspěvkům a k podpoře umění a věd. Krátce, Carnegie se domníval, že velké osobní jmění vytváří velké civilizace.
„Evangelium bohatství“ se zakládá na premise, že výsledkem podnikatelského soutěžení je „přežití nejzdatnějších“ – přičemž nejzdatnějšími jsou ti, kdo jsou nejvíce nadáni „talentem pro organizaci“. Carnegie argumentoval, že ti, komu se daří v podnikání a kdo nahromadí velké osobní majetky, dokáží lépe posoudit, jak svět skutečně funguje, a mají tedy lepší kvalifikaci pro určování kam zaměřit zdroje. Úspěšní lidé by podle Carnegieho měli odejít z podnikání do penze, dokud jim ještě něco z tohoto nadání zůstává, a věnovat zbylé roky svého života k vydávání svého majetku na dobročinnost.
Carnegie také obhajoval dědickou daň coby pobídku a tvrdil, že „bohatého člověka přiměje věnovat se během života správě svého majetku“. Motivovat majetné k utrácení svého jmění na chvályhodné účely ještě za života, prohlašoval Carnegie, je mnohem lepší než ponechávat dispoziční právo k jejich majetku v péči jejich (pravděpodobně nenadaných) dětí.