2

Duševní zdraví pro všechny

MELBOURNE – Jednoho jarního večera roku 1997, kdy jsem býval badatelem v oblasti duševního zdraví na Australské národní univerzitě v Canbeře, jsem se svou ženou Betty Kitchenerovou, diplomovanou zdravotní sestrou, která ve volném čase vedla kurzy první pomoci v Červeném kříži, diskutoval o nedostatečnosti konvenční průpravy první pomoci. Kurzy zpravidla pomíjejí případy krizových duševních stavů, takže jejich absolventi odcházejí chabě připraveni pomoci lidem sužovaným sebevražednými myšlenkami, záchvaty paniky, posttraumatickým stresem, následky nadměrné konzumace alkoholu či drog nebo úbytkem schopnosti vnímat realitu.

Jaké jsou důsledky absence těchto znalostí, poznala Betty na vlastní kůži. Když jí bylo 15 let, prošla obdobím hluboké deprese, které vyvrcholilo pokusem o sebevraždu. Její rodina ani učitelé však nedokázali problém rozpoznat, a tak se jí nedostalo žádné podpory ani odborné pomoci. Scházející včasná léčba zkomplikovala uzdravení a Betty od té doby po celý život prochází obdobími depresí.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Abychom pomohli zajistit, že bude víc těch, kdo nebudou muset trpět sami tak kdysi jako Betty, rozhodli jsme se vytvořit v naší obci školení první pomoci pro duševní zdraví. Tři roky nato, když si Betty snížila úvazek v placeném zaměstnání, abychom školení vypracovali, jsme kurz konečně dokázali rozběhnout.

Přínosy této iniciativy vyšly rychle najevo, jelikož naše hodnoticí studie ukázaly, že účastníci si začali více uvědomovat zdravotní význam duševních nemocí, získali větší jistotu, že dokážou pomoci ostatním, a byli motivovaní po dokončení kurzu uplatnit poznatky v praxi. Tyto pozitivní výsledky přispěly k expanzi kurzu. Roku 2005 už běžel napříč Austrálií a také ve Skotsku a Hongkongu a od té doby pronikl do dalších více než 20 zemí. Jen v samotné Austrálii už školením prošlo přes 200 tisíc lidí – víc než 1% obyvatel.

Tento svižný růst by neměl překvapovat, vzhledem k celosvětové četnosti duševních obtíží. V Austrálii každoročně diagnostikovatelný duševní problém postihne zhruba jednoho z pěti dospělých, leč mnoha z nich se nedostane žádné odborné pomoci. V ostatních vyspělých zemích jsou statistiky podobné. To znamená, že každý je buď osobně duševní obtíží postižen, anebo je s někým takto postiženým v úzkém styku. Většina lidí, ať už si to uvědomují či nikoliv, se dostane do styku s někým, kdo má sebevražedné sklony.

Výzkumníci dokládají, že to, jestli se duševně strádajícímu dostane odborné pomoci, silně závisí na povzbuzení a přístupu jeho blízkých. Lidé s pevnými sítěmi podpory mají výrazně vyšší naději na zotavení než ti, jejichž problémy se nezjistí, přehlížejí nebo zlehčují. Vzhledem k tomu má zásadní význam posilovat vnímavost a porozumění v komunitách a zároveň rozvíjet schopnost lidí rozpoznat potenciální duševní problémy u jiných a poskytnout jim pomoc.

Tato potřeba je obzvlášť naléhavá u těch, kdo jsou v pravidelném styku s mladými lidmi – například u rodičů, učitelů, sociálních pracovníků zaměřených na mládež a sportovních trenérů. Duševní obtíže obvykle vznikají v mládí a poprvé se projeví během dospívání či zkraje dospělosti – jedná se o kritickou fázi vývoje, kdy lidé dovršují vzdělání, vstupují do řad pracovních sil, navazují klíčové vztahy a formují své zdravotní návyky. Bez systému pevné podpory mohou duševní obtíže tento vývoj narušit a poškodit budoucí vyhlídky těch, které postihují.

Přestože rychlá expanze kurzů první pomoci pro duševní zdraví pomohla v mnoha komunitách situaci zlepšit, stále je potřeba odvést mnoho další práce. V krátkodobém výhledu by všechny vyspělé země měly usilovat o účast 1% populace v těchto kurzech, jak už učinila Austrálie.

V dlouhodobějším výhledu by státy měly usilovat o vyrovnání míry účasti s konvenčními kurzy první pomoci. Za poslední tři roky prošlo takovým školením 11 % australské populace, což zčásti plyne z požadavků, aby lidé v určitých povoláních, například v oblasti péče o děti, měli osvědčení o absolvování kurzu první pomoci. Požadavek, aby lidé v některých profesích – mimo jiné středoškolští učitelé, zdravotní sestry a policisté – měli osvědčení o schopnosti podat první pomoc duševně strádajícímu, by výrazně zvýšil účast v kurzech a tím posílil podporu pro ty, kdo zápasí s duševními potížemi.

V rozvojovém světě je taková certifikace ještě důležitější, vzhledem k omezené dostupnosti profesionálů v oblasti péče o duševní zdraví. Pilotní studie na indickém venkově ukazuje, že přístup založený na první pomoci duševně nemocným lze úspěšně přizpůsobit potřebám komunit s omezenými zdroji.

Fake news or real views Learn More

Rozsah problému ve vyspělých i rozvojových zemích je tak velký, že jej nelze nechat výhradně na profesionálech v oblasti péče o duševní zdraví. Je třeba posílit schopnost každého člena komunity chránit a zlepšovat své vlastní duševní zdraví, jakož i duševní zdraví lidí ve svém okolí.

Z angličtiny přeložil David Daduč