0

Německá želva a americký zajíc

CAMBRIDGE: Již téměř deset let hledá Německo duši své hospodářské životaschopnosti. Jsou naše pracovní trhy příliš nepružné? Jsou mzdy příliš vysoké? Je v našem hospodářství příliš mnoho restrikcí? Jak mohou německé firmy dobýt svět, když musejí bojovat s jednou rukou svázanou jejich vlastní vládou a dělnictvem? Jistě, nikdo nechce, aby se sem dovážely americké způsoby businessu. Situaci je ale potřeba nějak řešit.

Jednání se táhnou, výsledek žádný. Počátkem tohoto roku se debata se skřípotem na moment zastavila, když bývalý ministr financí Oscar Lafontaine předložil argument na zcela nových základech. Zmáčknout velké firmy – tak chtěl Oscar odpovědět na současné německé dilema.

Jenomže ono trvalo dost dlouho, než se korporatismus, který je oporou německého ekonomického modelu, prosadil. Lafontainův krátký a bouřlivý pokus o mistrný tah v Německu, a jeho následný dramatický pád, přinesl vzácnou příležitost uvědomit si, jak domácí zájmy země stojí sešikovány bok po boku; co se stát může a co stát nesmí. Zdá se, že Lafontaine zapomněl, že základním krédem německé sociální demokracie je “netrhat partu”. Netrhat partu tím, že šlápne na malíček velkým firmám, což byla Lafontainova chyba, či na útlocit odborů, jak to málem udělal kancléř Schröder, když se oháněl myšlenkou přebudovat v thatcherovsko-blairovském stylu německé hospodářství.

Britský list The Economist nedávno řešil otázku, zda jsou na tom Německo a Evropa ve srovnání se Spojenými státy opravdu tak špatně. Za posledních dvacet let zaznamenala Amerika vyšší celkový růst a vyšší růst produktivity. Zaznamenala však podobný růst také americká životní úroveň? Pokud ne, nejde prý náhodou v případě nového amerického modelu jen o trik a podvodnou bublinu?