0

Geopolitika fotbalu

Ve fotbale není porážka nikdy definitivní, ale zato je vždy vášnivá. Z hlediska milovníků fotbalu měla FIFA (řídicí orgán mezinárodního fotbalu) dostat již dávno Nobelovu cenu míru. Z hlediska ostatních, které fotbal a jím vzbuzované emoce dráždí, již tento sport není hrou, nýbrž jistým druhem války, který útočí na nejnižší druh nacionalistických pudů.

Existuje nějaký vztah mezi fotbalem (a sportem obecně) a duchem nacionalismu a militarismu? Ve středověku byl sport v Anglii pravidelně zakazován, neboť se provozoval na úkor vojenského výcviku. Po porážce Francie bismarckovským Německem v prusko-francouzské válce doporučil baron Pierre de Coubertin (jenž o pár desetiletí později znovu odstartoval tradici olympijských her) obnovení národního důrazu na sport, který již byl v té době pokládán za jistou formu vojenské přípravy.

Při fotbalovém utkání posilují rituály – mávání vlajkami, zvuk státní hymny, kolektivní fandění – i používaný jazyk (týmy se snaží „převálcovat soupeře“, hráči „ostřelují branku“ a kdo má „v nohou dynamit“, ten dokáže vypálit „dělovku“) – dojem, že jde o válku vedenou jinými prostředky. A kvůli fotbalu už dokonce vypukla i válka opravdová. V roce 1969 došlo po kvalifikačním utkání na mistrovství světa ke konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem.

Zdá se, že fotbalové zápasy dokážou oživovat rivalitu národů a vyvolávat duchy minulých válek. Během finále mistrovství Asie v roce 2004, v němž se utkala Čína s Japonskem, měli na sobě čínští příznivci japonské vojenské uniformy ze 30. let, jimiž chtěli vyjádřit své nepřátelství vůči japonskému týmu. Jiní čínští fanoušci zase mávali plakáty s číslovkou „300 000“, která měla připomínat počet Číňanů zavražděných v roce 1937 japonskou armádou.