PRINCETON – Znepokojení investoři a politici začínají být posedlí analogiemi s velkou hospodářskou krizí. Poučení z roku 1931 je však jen zčásti finanční nebo ekonomické. Krize z roku 1931 byla tak velká a tak ničivá proto, že představovala finanční drama odehrávající se na geopolitické scéně.
Z dnešních diskusí se vynořují dva překvapivé závěry, avšak jen jeden z nich byl zatím plně stráven. Za prvé je zapotřebí velký zásah veřejného sektoru. A za druhé je takový zásah složitý, protože v globalizovaném světě přesahuje potřeba pomoci hranice.
Především je nutno říci, že byla odzkoušena i řešení s využitím soukromého sektoru, která však v neuvěřitelně krátké době selhala. Nejčastější útěcha v tomto selhání zní tak, že opravdu zlá krize má očistný charakter. Nesolventní firmy se uzavírají, špatné půjčky odepisují a věřitelé mohou díky obnovené důvěře opět začít půjčovat.
Hank Paulson, který přišel na americké ministerstvo financí z nejsilnější americké investiční banky Goldman Sachs, na tuto očistu vsadil, když nechal padnout Lehman Brothers. Argumentoval přitom tím, že USA nemohou tolerovat kulturu zachraňování firem. Rázné odmítnutí ze strany vlády by prý mělo být pokládáno za projev faktu, že většina americké ekonomiky je od základu zdravá a že americké finanční trhy jsou dostatečně propracované, aby dokázaly identifikovat zdravé podnikatelské praktiky.
Také v době velké hospodářské krize stál v čele amerického ministerstva financí gigant mezi finančníky: Andrew Mellon. Jeho okamžitý závěr v reakci na paniku na burze v roce 1929 si později získal proslulost: „Likvidujte pracovní sílu, likvidujte akcie, likvidujte farmáře, likvidujte nemovitosti…, očistěte systém od hniloby.“
Dnes je již zřejmé, že v roce 2008 se vysoce riskantní sázka nevyplatila o nic více než v roce 1929. Právě naopak: kvůli neochotě provést jednu záchranu se staly nezbytností záchrany další: záchrana AIG a britské HBOS. Navíc to jimi pravděpodobně neskončí. Již dnes se objevují seznamy institucí, které z žebříku spadnou – nebo budou sestřeleny – příště. Nejpříhodnější analogií pro tento typ nálady je román Agathy Christie Deset malých černoušků , v němž každá další vražda vyvolává novou paranoiu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ve finančním systému, který se stal tak šíleným, mohou přílivovou vlnu zastavit jen instituce s víceméně neomezenými zdroji. Lze si představit, že se takovými institucemi stanou svépomocné organizace, například sdružení mocných bank. Americké ministerstvo financí se v neděli 14. září skutečně o založení takového sdružení pokusilo.
V atmosféře hluboké nejistoty však svépomoc nestačí. Zapotřebí jsou zde vlády nebo centrální banky, protože pouze ony jsou dostatečně velké a zároveň dostatečně rychlé. Pouze ony dokázaly přispěchat na pomoc obřím americkým agenturám financování nemovitostí Fannie Mae a Freddie Mac a poté jednat s AIG.
Druhá otázka zní, jaký typ vlády dokáže tuto práci udělat. Ne každá vláda to totiž zvládne. Kabinety středně velkých evropských zemí mohou možná zachránit středně velké evropské instituce, ale v případě opravdu významných finančních konglomerátů nacházejících se v srdci světového finančního systému existují pravděpodobně jen dvě vlády, které mají dostatečnou „palebnou sílu“: americká a čínská.
Rovněž během finančního krachu z roku 1931, jenž se odehrával za podobných okolností, existoval omezený počet vlád, které mohly být efektivní. Stará hospodářská supervelmoc, Velká Británie, byla příliš vyčerpaná a přetížená, než aby mohla pomoci komukoliv dalšímu. Světové rezervy byly mohutně nakumulovány v USA.
Jedinou přijatelnou cestu z celosvětové hospodářské krize v roce 1931 tedy představoval – jak zdůraznil skvělý ekonomický historik Charles Kindleberger – nějaký krok USA. V té době přitom existovala řada přesvědčivých důvodů, proč by Američané neměli mít zájem brát na sebe zátěž spojenou se zachraňováním celosvětové krize. Posílání dalších peněz do Evropy se dalo pokládat za jejich vyhazování oknem – copak mezi sebou Evropané nesvedli světovou válku, která byla původcem a prapříčinou finančního chaosu? Z ekonomického hlediska by byl takový zásah dával obrovský smysl v dlouhodobé perspektivě, ale politicky to byl beznadějný krok, který nepřinášel žádné krátkodobé výhody.
Amerikou tohoto století je Čína. Počáteční fáze úvěrového zadrhnutí v roce 2007 se podařilo zvládnout zdánlivě tak bezbolestně proto, že suverénní fondy z Blízkého východu a především z Číny byly ochotny vystoupit a rekapitalizovat dluh amerických a evropských institucí. Stěžejní okamžik dnešních událostí nastal ve chvíli, kdy čínský suverénní fond China Investment Co. (CIC) nebyl ochoten pokračovat v úvahách o koupi Lehman Brothers. Odmítavý postoj CIC se do budoucna stane příkladem okamžiku, kdy se dějiny mohly ubírat jiným směrem.
Jistě se najde spousta důvodů, proč se Číňané stáhli. Logika je podobná jako v případě Ameriky v roce 1931. Některé argumenty, které se z Pekingu ozývají, jsou navýsost rozumné: na trhu panuje obrovská nejistota a suverénní fondy by mohly prodělat spoustu peněz. CIC by každopádně koupí Lehman Brothers zpočátku nějaké peníze prodělal. Jiné směry uvažování mají emotivnější charakter: nemůže být rok 2008 odplatou za zpackanou roli Ameriky během krize ve východní Asii v letech 1997-1998?
Již brzy uvidíme, jaký má Čína skutečně zájem na přežití globalizované světové ekonomiky. Podobně jako v roce 1931 vyznívají veškeré politické argumenty proti takové operaci. Pouze lidé s velkým rozhledem uvidí, že ekonomické argumenty pro záchranu jsou přesvědčivé.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In the United States and Europe, immigration tends to divide people into opposing camps: those who claim that newcomers undermine economic opportunity and security for locals, and those who argue that welcoming migrants and refugees is a moral and economic imperative. How should one make sense of a debate that is often based on motivated reasoning, with emotion and underlying biases affecting the selection and interpretation of evidence?
To maintain its position as a global rule-maker and avoid becoming a rule-taker, the United States must use the coming year to promote clarity and confidence in the digital-asset market. The US faces three potential paths to maintaining its competitive edge in crypto: regulation, legislation, and designation.
urges policymakers to take decisive action and set new rules for the industry in 2024.
The World Trade Organization’s most recent ministerial conference concluded with a few positive outcomes demonstrating that meaningful change is possible, though there were some disappointments. A successful agenda of reforms will require more members – particularly emerging markets and developing economies – to take the lead.
writes that meaningful change will come only when members other than the US help steer the organization.
PRINCETON – Znepokojení investoři a politici začínají být posedlí analogiemi s velkou hospodářskou krizí. Poučení z roku 1931 je však jen zčásti finanční nebo ekonomické. Krize z roku 1931 byla tak velká a tak ničivá proto, že představovala finanční drama odehrávající se na geopolitické scéně.
Z dnešních diskusí se vynořují dva překvapivé závěry, avšak jen jeden z nich byl zatím plně stráven. Za prvé je zapotřebí velký zásah veřejného sektoru. A za druhé je takový zásah složitý, protože v globalizovaném světě přesahuje potřeba pomoci hranice.
Především je nutno říci, že byla odzkoušena i řešení s využitím soukromého sektoru, která však v neuvěřitelně krátké době selhala. Nejčastější útěcha v tomto selhání zní tak, že opravdu zlá krize má očistný charakter. Nesolventní firmy se uzavírají, špatné půjčky odepisují a věřitelé mohou díky obnovené důvěře opět začít půjčovat.
Hank Paulson, který přišel na americké ministerstvo financí z nejsilnější americké investiční banky Goldman Sachs, na tuto očistu vsadil, když nechal padnout Lehman Brothers. Argumentoval přitom tím, že USA nemohou tolerovat kulturu zachraňování firem. Rázné odmítnutí ze strany vlády by prý mělo být pokládáno za projev faktu, že většina americké ekonomiky je od základu zdravá a že americké finanční trhy jsou dostatečně propracované, aby dokázaly identifikovat zdravé podnikatelské praktiky.
Také v době velké hospodářské krize stál v čele amerického ministerstva financí gigant mezi finančníky: Andrew Mellon. Jeho okamžitý závěr v reakci na paniku na burze v roce 1929 si později získal proslulost: „Likvidujte pracovní sílu, likvidujte akcie, likvidujte farmáře, likvidujte nemovitosti…, očistěte systém od hniloby.“
Dnes je již zřejmé, že v roce 2008 se vysoce riskantní sázka nevyplatila o nic více než v roce 1929. Právě naopak: kvůli neochotě provést jednu záchranu se staly nezbytností záchrany další: záchrana AIG a britské HBOS. Navíc to jimi pravděpodobně neskončí. Již dnes se objevují seznamy institucí, které z žebříku spadnou – nebo budou sestřeleny – příště. Nejpříhodnější analogií pro tento typ nálady je román Agathy Christie Deset malých černoušků , v němž každá další vražda vyvolává novou paranoiu.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ve finančním systému, který se stal tak šíleným, mohou přílivovou vlnu zastavit jen instituce s víceméně neomezenými zdroji. Lze si představit, že se takovými institucemi stanou svépomocné organizace, například sdružení mocných bank. Americké ministerstvo financí se v neděli 14. září skutečně o založení takového sdružení pokusilo.
V atmosféře hluboké nejistoty však svépomoc nestačí. Zapotřebí jsou zde vlády nebo centrální banky, protože pouze ony jsou dostatečně velké a zároveň dostatečně rychlé. Pouze ony dokázaly přispěchat na pomoc obřím americkým agenturám financování nemovitostí Fannie Mae a Freddie Mac a poté jednat s AIG.
Druhá otázka zní, jaký typ vlády dokáže tuto práci udělat. Ne každá vláda to totiž zvládne. Kabinety středně velkých evropských zemí mohou možná zachránit středně velké evropské instituce, ale v případě opravdu významných finančních konglomerátů nacházejících se v srdci světového finančního systému existují pravděpodobně jen dvě vlády, které mají dostatečnou „palebnou sílu“: americká a čínská.
Rovněž během finančního krachu z roku 1931, jenž se odehrával za podobných okolností, existoval omezený počet vlád, které mohly být efektivní. Stará hospodářská supervelmoc, Velká Británie, byla příliš vyčerpaná a přetížená, než aby mohla pomoci komukoliv dalšímu. Světové rezervy byly mohutně nakumulovány v USA.
Jedinou přijatelnou cestu z celosvětové hospodářské krize v roce 1931 tedy představoval – jak zdůraznil skvělý ekonomický historik Charles Kindleberger – nějaký krok USA. V té době přitom existovala řada přesvědčivých důvodů, proč by Američané neměli mít zájem brát na sebe zátěž spojenou se zachraňováním celosvětové krize. Posílání dalších peněz do Evropy se dalo pokládat za jejich vyhazování oknem – copak mezi sebou Evropané nesvedli světovou válku, která byla původcem a prapříčinou finančního chaosu? Z ekonomického hlediska by byl takový zásah dával obrovský smysl v dlouhodobé perspektivě, ale politicky to byl beznadějný krok, který nepřinášel žádné krátkodobé výhody.
Amerikou tohoto století je Čína. Počáteční fáze úvěrového zadrhnutí v roce 2007 se podařilo zvládnout zdánlivě tak bezbolestně proto, že suverénní fondy z Blízkého východu a především z Číny byly ochotny vystoupit a rekapitalizovat dluh amerických a evropských institucí. Stěžejní okamžik dnešních událostí nastal ve chvíli, kdy čínský suverénní fond China Investment Co. (CIC) nebyl ochoten pokračovat v úvahách o koupi Lehman Brothers. Odmítavý postoj CIC se do budoucna stane příkladem okamžiku, kdy se dějiny mohly ubírat jiným směrem.
Jistě se najde spousta důvodů, proč se Číňané stáhli. Logika je podobná jako v případě Ameriky v roce 1931. Některé argumenty, které se z Pekingu ozývají, jsou navýsost rozumné: na trhu panuje obrovská nejistota a suverénní fondy by mohly prodělat spoustu peněz. CIC by každopádně koupí Lehman Brothers zpočátku nějaké peníze prodělal. Jiné směry uvažování mají emotivnější charakter: nemůže být rok 2008 odplatou za zpackanou roli Ameriky během krize ve východní Asii v letech 1997-1998?
Již brzy uvidíme, jaký má Čína skutečně zájem na přežití globalizované světové ekonomiky. Podobně jako v roce 1931 vyznívají veškeré politické argumenty proti takové operaci. Pouze lidé s velkým rozhledem uvidí, že ekonomické argumenty pro záchranu jsou přesvědčivé.