Nedávno svět oběhla zpráva, že do rychle rostoucího pantheonu genů určujících různé vzory lidského chování a predispozic vstoupil gen "společenskosti" a našel si tak své místo vedle genů štěstí, agrese, schopnosti brát na sebe riziko, sexuální orientace a celé řady dalších lidských charakteristik. Mohl by z toho vzniknout dojem, že jsme na nejlepší cestě pochopit tajemství sebe sama a že je to s námi v mnohých ohledech nakonec prostší, než jsme se dosud domnívali. Schopnost konverzovat na koktejlovém večírku - anebo závislost na koktejlech - nemusí být nakonec geneticky předurčena o nic méně než barva vlasů.
Definovat vliv genů na chování není ovšem nijak snadné. Většina výsledků studií o člověku je nanejvýš předběžná a žádná z nich žádný gen ve skutečnosti neidentifikovala. To vlastně takové studie ani nemohou, neboť na člověku experimentovat nelze. Dokonce ani u zvířat, jejichž geny lze studovat mnohem snadněji a o nichž tudíž víme více, například u mušky octomilky
Drosphila
, nelze naprosto jednoznačně určit vztah mezi genem a chováním. Každou charakterovou vlastnost totiž určuje celá série genů.
Geny octomilky se kupodivu velice podobají genům člověka - ostatně stejně jako genům mnoha dalších živočichů. Dokonce i v chování se tento drobný hmyz podobá nám. Když například octomilku budeme chtít naučit, aby dávala přednost jedné konkrétní vůni, zapamatuje si to mnohem lépe, když ji budeme trénovat delší dobu v kratších pravidelných intervalech, než když se ji to pokusíme naučit intenzivně a najednou. Octomilky nejsou zrovna géniové, ale "biflování" jim nejde o nic hůř než nám, lidem. K tomu všemu pak vědci z Neurofyziologického institutu v San Diegu nedávno zjistili, že podle všech základních definičních kritérií octomilky v noci spí.
Těm z nás, kdo studují vliv genů na chování, nedává složitost genetické výbavy octomilek spát. U octomilek se navíc tato složitost projevuje v podmínkách nepřetržité "výchovy" - což u člověka neplatí. Je-li u octomilek vztah mezi geny a chováním tak složitý, lze předpokládat, že u člověka je ještě složitější?
Názor, že za každou biologickou vlastnost zodpovídá jeden gen, je starý jako sama genetika. Ať už šlo o popis genů barvy květů u hrachu nebo o tvar křídel octomilky, genetikové na počátku minulého století měli za to, že každou jednotlivou vlastnost živého organismu má na starosti jeden konkrétní gen. Nedlouho poté přišla skupina několika prvních genetiků - zakladatelů tzv. eugeniky - s rozhodně zavrženíhodným tvrzením, že i vlastnosti jako "prostopášnost", "lenost" a "zločinnost" lze přisoudit vlivům určitých genů.
Čas postupoval, vědeckých poznatků přibývalo - nemálo také díky octomilkám - a složitost vztahů mezi geny a vlastnostmi odhalila svá první tajemství. Ve dvacátých letech se už většina vědců zřekla konceptu jednoho genu na jednu vlastnost a lidské chování přestali připisovat výlučně genům. Eugenikové jediní vzdorovali: dospěli k názoru, že v omezování porodnosti dětí, které nazývali geneticky ,,nezpůsobilými", spočívá spása lidstva.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Dnes se nacházíme v záplavě genetických informací. Díky novým technologiím každý den objevujeme nové geny a pro červy, myši i lidi už byly sepsány dlouhé a obsažné seznamy genů. Jejich chování - a to platí i pro octomilku - je ale důsledkem rozsáhlého souboru genů, který ani jeden nepůsobí izolovaně. Geny se navzájem ovlivňují a je pak ovlivňuje okolní svět. Produktem je vždy jedinečný a neopakovatelný jedinec.
Důvod je prostý. Všichni živočichové, kteří se rozmnožují pohlavní cestou, se skládají z unikátní kombinace genetické výbavy jejich druhu, kterou zdědí po svých rodičích. Například všechny lidské bytosti mají stejný soubor genů - shodný genetický kontext -, ale v každém z nás je vždy trošku jiná verze tohoto souboru. (Výjimkou jsou pak identická dvojčata a klony). Tomu, co nás navzájem v rámci druhu odlišuje, se říká variace. Význam genetického kontextu dokazují studie behaviorálních mutantů u much a myší. Táž mutace může mít hluboký dopad v jednom genetickém kontextu, a nulový nebo méně významný v jiném.
Odhlédneme-li od genetiky, pak také každý živý tvor prožívá jiný sled životních událostí. To platí jak pro geneticky identické baktérie, které vyrůstají v neměnném prostředí, tak pro člověka vyrůstajícího v Paříži, Tokiu, Moskvě nebo Buenos Aires. Zážitky a zkušenosti dvou Moskvanů budou pochopitelně mnohem odlišnější než zážitky jakýchkoli dvou baktérií v laboratorní kultuře. A to právě jde. Geneticky identické baktérie představují extrém. Předpokládá se, že budou stejné. Platí-li nahodilost pro ně, pak rozhodně musí platit pro člověka.
Geny život umožňují, ale v žádném případě jej neurčují. Nejedná se tudíž o to, zda jsme sluhy našich genů, ale o naši posedlost myšlenkou, že lidské chování lze snadno popsat a předpovědět. Zřejmě bychom neměli tolik toužit po tom, abychom se zbavili břemene reflexe, vyhodnocování a výběru - zkrátka toho, co leží v samém srdci našeho lidství.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
Nedávno svět oběhla zpráva, že do rychle rostoucího pantheonu genů určujících různé vzory lidského chování a predispozic vstoupil gen "společenskosti" a našel si tak své místo vedle genů štěstí, agrese, schopnosti brát na sebe riziko, sexuální orientace a celé řady dalších lidských charakteristik. Mohl by z toho vzniknout dojem, že jsme na nejlepší cestě pochopit tajemství sebe sama a že je to s námi v mnohých ohledech nakonec prostší, než jsme se dosud domnívali. Schopnost konverzovat na koktejlovém večírku - anebo závislost na koktejlech - nemusí být nakonec geneticky předurčena o nic méně než barva vlasů.
Definovat vliv genů na chování není ovšem nijak snadné. Většina výsledků studií o člověku je nanejvýš předběžná a žádná z nich žádný gen ve skutečnosti neidentifikovala. To vlastně takové studie ani nemohou, neboť na člověku experimentovat nelze. Dokonce ani u zvířat, jejichž geny lze studovat mnohem snadněji a o nichž tudíž víme více, například u mušky octomilky Drosphila , nelze naprosto jednoznačně určit vztah mezi genem a chováním. Každou charakterovou vlastnost totiž určuje celá série genů.
Geny octomilky se kupodivu velice podobají genům člověka - ostatně stejně jako genům mnoha dalších živočichů. Dokonce i v chování se tento drobný hmyz podobá nám. Když například octomilku budeme chtít naučit, aby dávala přednost jedné konkrétní vůni, zapamatuje si to mnohem lépe, když ji budeme trénovat delší dobu v kratších pravidelných intervalech, než když se ji to pokusíme naučit intenzivně a najednou. Octomilky nejsou zrovna géniové, ale "biflování" jim nejde o nic hůř než nám, lidem. K tomu všemu pak vědci z Neurofyziologického institutu v San Diegu nedávno zjistili, že podle všech základních definičních kritérií octomilky v noci spí.
Těm z nás, kdo studují vliv genů na chování, nedává složitost genetické výbavy octomilek spát. U octomilek se navíc tato složitost projevuje v podmínkách nepřetržité "výchovy" - což u člověka neplatí. Je-li u octomilek vztah mezi geny a chováním tak složitý, lze předpokládat, že u člověka je ještě složitější?
Názor, že za každou biologickou vlastnost zodpovídá jeden gen, je starý jako sama genetika. Ať už šlo o popis genů barvy květů u hrachu nebo o tvar křídel octomilky, genetikové na počátku minulého století měli za to, že každou jednotlivou vlastnost živého organismu má na starosti jeden konkrétní gen. Nedlouho poté přišla skupina několika prvních genetiků - zakladatelů tzv. eugeniky - s rozhodně zavrženíhodným tvrzením, že i vlastnosti jako "prostopášnost", "lenost" a "zločinnost" lze přisoudit vlivům určitých genů.
Čas postupoval, vědeckých poznatků přibývalo - nemálo také díky octomilkám - a složitost vztahů mezi geny a vlastnostmi odhalila svá první tajemství. Ve dvacátých letech se už většina vědců zřekla konceptu jednoho genu na jednu vlastnost a lidské chování přestali připisovat výlučně genům. Eugenikové jediní vzdorovali: dospěli k názoru, že v omezování porodnosti dětí, které nazývali geneticky ,,nezpůsobilými", spočívá spása lidstva.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Dnes se nacházíme v záplavě genetických informací. Díky novým technologiím každý den objevujeme nové geny a pro červy, myši i lidi už byly sepsány dlouhé a obsažné seznamy genů. Jejich chování - a to platí i pro octomilku - je ale důsledkem rozsáhlého souboru genů, který ani jeden nepůsobí izolovaně. Geny se navzájem ovlivňují a je pak ovlivňuje okolní svět. Produktem je vždy jedinečný a neopakovatelný jedinec.
Důvod je prostý. Všichni živočichové, kteří se rozmnožují pohlavní cestou, se skládají z unikátní kombinace genetické výbavy jejich druhu, kterou zdědí po svých rodičích. Například všechny lidské bytosti mají stejný soubor genů - shodný genetický kontext -, ale v každém z nás je vždy trošku jiná verze tohoto souboru. (Výjimkou jsou pak identická dvojčata a klony). Tomu, co nás navzájem v rámci druhu odlišuje, se říká variace. Význam genetického kontextu dokazují studie behaviorálních mutantů u much a myší. Táž mutace může mít hluboký dopad v jednom genetickém kontextu, a nulový nebo méně významný v jiném.
Odhlédneme-li od genetiky, pak také každý živý tvor prožívá jiný sled životních událostí. To platí jak pro geneticky identické baktérie, které vyrůstají v neměnném prostředí, tak pro člověka vyrůstajícího v Paříži, Tokiu, Moskvě nebo Buenos Aires. Zážitky a zkušenosti dvou Moskvanů budou pochopitelně mnohem odlišnější než zážitky jakýchkoli dvou baktérií v laboratorní kultuře. A to právě jde. Geneticky identické baktérie představují extrém. Předpokládá se, že budou stejné. Platí-li nahodilost pro ně, pak rozhodně musí platit pro člověka.
Geny život umožňují, ale v žádném případě jej neurčují. Nejedná se tudíž o to, zda jsme sluhy našich genů, ale o naši posedlost myšlenkou, že lidské chování lze snadno popsat a předpovědět. Zřejmě bychom neměli tolik toužit po tom, abychom se zbavili břemene reflexe, vyhodnocování a výběru - zkrátka toho, co leží v samém srdci našeho lidství.