NEW YORK – Summit skupiny G-20 v Soulu byl pozoruhodný tím, že zvýšil politickou váhu zemí s rozvíjejícími se ekonomikami. Nejenže se v jedné takové zemi konal, ale tyto země rovněž summit v mnoha ohledech ovládly.
Názor rozvíjejících se ekonomik převládl hned ve dvou klíčových oblastech – v oblasti makroekonomiky a v oblasti globálního hospodářského rozvoje. Ze summitu navíc vzešel výtečný návrh propojit obě agendy – makroekonomiku a rozvoj –, k čemuž by se mělo přikročit v roce 2011.
Klíčovým rysem dnešní světové ekonomiky je skutečnost, že se pohybuje dvěma rychlostmi. Spojené státy a velká část Evropy se dál utápějí v pozůstatcích finanční krize, která vypukla na podzim roku 2008, a potýkají se s vysokou nezaměstnaností, pomalým hospodářským růstem a přetrvávajícími problémy bankovního sektoru. Rozvíjející se trhy naopak krizi vesměs překonaly. Zatímco rok 2009 byl obtížný pro celou globální ekonomiku, v roce 2010 se rozvíjející se trhy silně zotavily, zatímco bohaté země nikoliv.
Nedávná data uvedená ve Světovém hospodářském výhledu Mezinárodního měnového fondu hovoří jasnou řečí. Očekává se, že země s vysokými příjmy dosáhnou v roce 2010 skromného ročního růstu HDP ve výši kolem 2,7%, zatímco rozvíjející se ekonomiky ze skupiny G-20 vzrostou spolu s ostatním rozvojovým světem o robustních 7,1%. Asijské rozvojové ekonomiky vykazují překotný růst o 9,4%, Latinská Amerika má podle očekávání vzrůst o 5,7%, a dokonce i u subsaharské Afriky, tohoto tradičního „loudala“, se pro rok 2010 očekává růst ve výši 5%.
Tato dvourychlostní globální ekonomika do značné míry odráží skutečnost, že finanční krize z roku 2008 začala nadměrnými půjčkami na straně samotných bohatých zemí. Dvě vysokopříjmové ekonomiky se dostaly do potíží. Hlavní příčinou byly USA, kde si spotřebitelé – za pomoci bezstarostného půjčování domácnostem, které nebyly úvěrově bonitní – masově půjčovali na nákup domů a automobilů. Také na okraji Evropské unie – v Irsku, Portugalsku, Španělsku a Řecku – započalo po přijetí eura před deseti lety hýření na dluh, které podnítilo boom na trhu nemovitostí, a ten pak podobně jako v USA splaskl.
Naopak rozvíjející se ekonomiky se vesměs katastrofálně přemrštěnému půjčování vyhnuly. Jedním z důvodů byly bezpochyby živé vzpomínky Asie na finanční krizi z roku 1997, která zvýraznila potřebu stanovit limity na bankovní půjčky a příliv kapitálu. Celkově vzato byly asijské rozvíjející se ekonomiky během uplynulého desetiletí řízeny uvážlivěji. Totéž lze říci o Brazílii, která se poučila ze své krize z roku 1999, a také o Africe a dalších regionech.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Krátce před summitem v Soulu předložila americká vláda návrh, aby přebytkové oblasti světa zvýšily svou domácí poptávku – zejména spotřebu – s cílem zvýšit dovoz a tím pomoci schodkovým oblastem (včetně USA) při zotavování. Na rozvíjející se ekonomiky ve skupině G-20 to však žádný dojem neudělalo. Jejich odpověď byla přímočará: krize začala přehnanými půjčkami USA, takže je na Americe, nikoliv na nich, aby po sobě tento nepořádek uklidila. USA by měly snížit svůj rozpočtový schodek, zvýšit míru úspor a všeobecně si zamést před vlastním prahem.
Podobně reagovaly rozvíjející se ekonomiky i na druhou americkou iniciativu, totiž na takzvané „kvantitativní uvolňování“ uskutečňované Federálním rezervním systémem. Rozvíjející se ekonomiky znovu promluvily téměř jednohlasně. Sdělily USA, že nemají uměle stimulovat peněžní nabídku, neboť by se tím vytvořilo riziko další finanční bubliny, tentokrát v rozvíjejících se ekonomikách a na komoditních trzích. I v tomto případě dostaly USA jasný vzkaz, aby přestaly používat kejkle, jako jsou fiskální stimul nebo tištění peněz, a místo toho uskutečnily seriózní dlouhodobou ekonomickou restrukturalizaci s cílem zvýšit úspory, investice a čistý vývoz.
Rozvíjející se ekonomiky zase chtěly změnit téma z krátkodobého makroekonomického stimulu a nerovnováh k otázkám dlouhodobějšího rozvoje. Vláda hostitelské Jižní Koreje byla v tomto směru obzvláště dynamická. Jižní Korea vyzvala členské země G-20, aby se zaměřily na problémy, jako jsou plnění Rozvojových cílů tisíciletí Organizace spojených národů, zvýšení zemědělské produkce a budování trvale udržitelné infrastruktury v rozvojových ekonomikách. Bylo to vůbec poprvé, co se otázky dlouhodobého rozvoje dostaly tak jednoznačně na pořad jednání skupiny G-20, což svědčí o rostoucí geopolitické váze členských zemí s rozvíjejícími se ekonomikami.
Výsledkem rokování je nový rámec pro angažmá skupiny G-20 v ostatních rozvojových zemích, který vešel ve známost jako Soulský rozvojový konsensus pro sdílený růst. Skupina G-20 se správně rozhodla soustředit se na ty oblasti globální rozvojové agendy, kde mají velké ekonomiky komparativní výhodu: na financování infrastruktury, jako jsou silnice a energetika, na rozvoj podnikání a na podporu rozšiřování zemědělských kapacit v chudších zemích. Další části rozvojové agendy – například zdravotnictví a školství – v hledáčku skupiny G-20 figurovat nebudou.
Nová rozvojová agenda skupiny G-20 nabízí skvělou možnost spojit obavy z globálních nerovnováh s potřebou urychlit tempo rozvoje v chudších zemích. USA tlačí na Čínu, Německo, Japonsko a další země, aby kvůli pozvednutí poptávky zvýšily spotřebu. Existuje však lepší způsob, jak zužitkovat vysokou míru úspor přebytkových zemí. Místo podněcování jejich domácností k vyšší spotřebě by se skupina G-20 měla více snažit přesměrovávat tyto úspory do nejchudších zemí za účelem financování naléhavě potřebných investic do tamní infrastruktury.
Indický premiér Manmóhan Singh to vystihl dokonale. Poznamenal, že subsaharská Afrika je dnes v takové situaci, že může vstřebat větší příliv kapitálu na budování infrastruktury. Doporučil tedy, aby se přebytky skupiny G-20 recyklovaly právě do těchto a do dalších chudých zemí s cílem financovat podobné investice. „Jinými slovy,“ prohlásil Singh, „bychom měli využít nerovnováh jednoho typu k řešení nerovnováh jiného typu.“
Po nasměrování úspor Číny, Německa, Japonska a dalších přebytkových zemí do infrastrukturálních projektů v chudých státech by světové ekonomiky skutečně fungovaly v harmonii. Je docela dobře možné, že summit skupiny G-20 v Soulu tento důležitý proces nastartoval.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Summit skupiny G-20 v Soulu byl pozoruhodný tím, že zvýšil politickou váhu zemí s rozvíjejícími se ekonomikami. Nejenže se v jedné takové zemi konal, ale tyto země rovněž summit v mnoha ohledech ovládly.
Názor rozvíjejících se ekonomik převládl hned ve dvou klíčových oblastech – v oblasti makroekonomiky a v oblasti globálního hospodářského rozvoje. Ze summitu navíc vzešel výtečný návrh propojit obě agendy – makroekonomiku a rozvoj –, k čemuž by se mělo přikročit v roce 2011.
Klíčovým rysem dnešní světové ekonomiky je skutečnost, že se pohybuje dvěma rychlostmi. Spojené státy a velká část Evropy se dál utápějí v pozůstatcích finanční krize, která vypukla na podzim roku 2008, a potýkají se s vysokou nezaměstnaností, pomalým hospodářským růstem a přetrvávajícími problémy bankovního sektoru. Rozvíjející se trhy naopak krizi vesměs překonaly. Zatímco rok 2009 byl obtížný pro celou globální ekonomiku, v roce 2010 se rozvíjející se trhy silně zotavily, zatímco bohaté země nikoliv.
Nedávná data uvedená ve Světovém hospodářském výhledu Mezinárodního měnového fondu hovoří jasnou řečí. Očekává se, že země s vysokými příjmy dosáhnou v roce 2010 skromného ročního růstu HDP ve výši kolem 2,7%, zatímco rozvíjející se ekonomiky ze skupiny G-20 vzrostou spolu s ostatním rozvojovým světem o robustních 7,1%. Asijské rozvojové ekonomiky vykazují překotný růst o 9,4%, Latinská Amerika má podle očekávání vzrůst o 5,7%, a dokonce i u subsaharské Afriky, tohoto tradičního „loudala“, se pro rok 2010 očekává růst ve výši 5%.
Tato dvourychlostní globální ekonomika do značné míry odráží skutečnost, že finanční krize z roku 2008 začala nadměrnými půjčkami na straně samotných bohatých zemí. Dvě vysokopříjmové ekonomiky se dostaly do potíží. Hlavní příčinou byly USA, kde si spotřebitelé – za pomoci bezstarostného půjčování domácnostem, které nebyly úvěrově bonitní – masově půjčovali na nákup domů a automobilů. Také na okraji Evropské unie – v Irsku, Portugalsku, Španělsku a Řecku – započalo po přijetí eura před deseti lety hýření na dluh, které podnítilo boom na trhu nemovitostí, a ten pak podobně jako v USA splaskl.
Naopak rozvíjející se ekonomiky se vesměs katastrofálně přemrštěnému půjčování vyhnuly. Jedním z důvodů byly bezpochyby živé vzpomínky Asie na finanční krizi z roku 1997, která zvýraznila potřebu stanovit limity na bankovní půjčky a příliv kapitálu. Celkově vzato byly asijské rozvíjející se ekonomiky během uplynulého desetiletí řízeny uvážlivěji. Totéž lze říci o Brazílii, která se poučila ze své krize z roku 1999, a také o Africe a dalších regionech.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Krátce před summitem v Soulu předložila americká vláda návrh, aby přebytkové oblasti světa zvýšily svou domácí poptávku – zejména spotřebu – s cílem zvýšit dovoz a tím pomoci schodkovým oblastem (včetně USA) při zotavování. Na rozvíjející se ekonomiky ve skupině G-20 to však žádný dojem neudělalo. Jejich odpověď byla přímočará: krize začala přehnanými půjčkami USA, takže je na Americe, nikoliv na nich, aby po sobě tento nepořádek uklidila. USA by měly snížit svůj rozpočtový schodek, zvýšit míru úspor a všeobecně si zamést před vlastním prahem.
Podobně reagovaly rozvíjející se ekonomiky i na druhou americkou iniciativu, totiž na takzvané „kvantitativní uvolňování“ uskutečňované Federálním rezervním systémem. Rozvíjející se ekonomiky znovu promluvily téměř jednohlasně. Sdělily USA, že nemají uměle stimulovat peněžní nabídku, neboť by se tím vytvořilo riziko další finanční bubliny, tentokrát v rozvíjejících se ekonomikách a na komoditních trzích. I v tomto případě dostaly USA jasný vzkaz, aby přestaly používat kejkle, jako jsou fiskální stimul nebo tištění peněz, a místo toho uskutečnily seriózní dlouhodobou ekonomickou restrukturalizaci s cílem zvýšit úspory, investice a čistý vývoz.
Rozvíjející se ekonomiky zase chtěly změnit téma z krátkodobého makroekonomického stimulu a nerovnováh k otázkám dlouhodobějšího rozvoje. Vláda hostitelské Jižní Koreje byla v tomto směru obzvláště dynamická. Jižní Korea vyzvala členské země G-20, aby se zaměřily na problémy, jako jsou plnění Rozvojových cílů tisíciletí Organizace spojených národů, zvýšení zemědělské produkce a budování trvale udržitelné infrastruktury v rozvojových ekonomikách. Bylo to vůbec poprvé, co se otázky dlouhodobého rozvoje dostaly tak jednoznačně na pořad jednání skupiny G-20, což svědčí o rostoucí geopolitické váze členských zemí s rozvíjejícími se ekonomikami.
Výsledkem rokování je nový rámec pro angažmá skupiny G-20 v ostatních rozvojových zemích, který vešel ve známost jako Soulský rozvojový konsensus pro sdílený růst. Skupina G-20 se správně rozhodla soustředit se na ty oblasti globální rozvojové agendy, kde mají velké ekonomiky komparativní výhodu: na financování infrastruktury, jako jsou silnice a energetika, na rozvoj podnikání a na podporu rozšiřování zemědělských kapacit v chudších zemích. Další části rozvojové agendy – například zdravotnictví a školství – v hledáčku skupiny G-20 figurovat nebudou.
Nová rozvojová agenda skupiny G-20 nabízí skvělou možnost spojit obavy z globálních nerovnováh s potřebou urychlit tempo rozvoje v chudších zemích. USA tlačí na Čínu, Německo, Japonsko a další země, aby kvůli pozvednutí poptávky zvýšily spotřebu. Existuje však lepší způsob, jak zužitkovat vysokou míru úspor přebytkových zemí. Místo podněcování jejich domácností k vyšší spotřebě by se skupina G-20 měla více snažit přesměrovávat tyto úspory do nejchudších zemí za účelem financování naléhavě potřebných investic do tamní infrastruktury.
Indický premiér Manmóhan Singh to vystihl dokonale. Poznamenal, že subsaharská Afrika je dnes v takové situaci, že může vstřebat větší příliv kapitálu na budování infrastruktury. Doporučil tedy, aby se přebytky skupiny G-20 recyklovaly právě do těchto a do dalších chudých zemí s cílem financovat podobné investice. „Jinými slovy,“ prohlásil Singh, „bychom měli využít nerovnováh jednoho typu k řešení nerovnováh jiného typu.“
Po nasměrování úspor Číny, Německa, Japonska a dalších přebytkových zemí do infrastrukturálních projektů v chudých státech by světové ekonomiky skutečně fungovaly v harmonii. Je docela dobře možné, že summit skupiny G-20 v Soulu tento důležitý proces nastartoval.