6

Budoucnost ideologického střetávání

WARWICK – Právě dovršené francouzské prezidentské volby působily dojmem důkazu, že staré dělení levice-pravice je stále tak silné, jako vždy bylo – tedy rozhodně v jeho rodišti. Ale je tomu skutečně tak?

Moderní politické spektrum je pozůstatkem zasedacího pořádku ve francouzském Národním shromáždění po revoluci roku 1789. Napravo od předsedy shromáždění byli usazeni zastánci krále a církve, nalevo jejich odpůrci, kteří se shodli jedině na tom, že je nutná institucionální reforma. Toto rozlišení těžilo z odvěkých kulturních asociací pravorukosti a levorukosti s důvěrou respektive podezřívavostí – v tomto případě vůči statu quo.

Při pohledu zpět je pozoruhodné, že toto dělení dokázalo vymezovat politickou příslušnost víc než 200 let a obsáhnout velká reakční i radikální hnutí devatenáctého a dvacátého století. Úbytek volební účasti ve většině dnešních demokracií ale naznačuje, že toto chápání ideologických odlišností už možná zastarává. Objevila se dokonce tvrzení, že ideologie a partaje jsou v čím dál roztříštěnější politické krajině bez významu.

Jeden spor číhající na obzoru by však pravolevému dělení mohl dát v jedenadvacátém století nový kabát: předběžná opatrnost versus „proakční“ přístup k riziku jako princip tvorby politik. Nahlíženo pojmy sociální psychologie předběžně opatrní tvůrci politik zaměřují svou regulatorní činnost na prevenci nejhorších důsledků, zatímco ti proakční usilují o podporu nejlepších příležitostí, které se nabízejí.