f195db0346f86f380ea8531b_tb0628c.jpg

Frontová linie demokracie

BENGHÁZÍ – Tento týden jsem odletěl do Benghází na schůzku s libyjskou Přechodnou národní radou (TNC). Tuto návštěvu jsem koordinoval s vysokou představitelkou Evropské unie Catherine Ashtonovou a spojenci z NATO. Byl jsem prvním západním ministrem zahraničí, který po vypuknutí krize odcestoval do Libye. To, co jsem viděl, mi připomnělo mou vlast před dvaceti lety, krátce po prvních polských svobodných volbách, které se spolu s pádem Berlínské zdi o pouhých šest měsíců později staly symbolem konce studené války.

Národy přecházející od autoritářské vlády na jiný systém – v Polsku v roce 1989 pokojně, v dnešní Libyi krvavě – se potýkají s rozhodnutími, která na desítky let určí jejich osud. Jak by se mělo naložit s nejhoršími provinilci bývalého režimu a s bezpečnostní policií a jejími proradnými archivy? Měla by se bývalá vládnoucí strana zakázat? Jak lze zajistit civilní a demokratickou kontrolu nad armádou a policií? Jakou roli ve veřejných záležitostech by mělo hrát náboženství? Měla by ústava zavést prezidentský, nebo parlamentní systém?

Bývalý komunistický svět tato rozhodnutí před 20 lety učinil. Jednotlivé země – Polsko, Maďarsko a Československo, pobaltské státy, země bývalého Sovětského svazu, středoasijské republiky nebo NDR – se však rozhodovaly velmi odlišně, ke svému prospěchu i ke své škodě. Z výsledků lze složit klíčovou databázi zkušeností. Dnešní arabští reformátoři tak mohou čerpat z našich úspěchů – a vyhnout se našim chybám.

https://prosyn.org/Ywyv0W5cs