0

Čtyřicet let palestinské tragédie

Před čtyřiceti lety se Izrael po bleskové šestidenní válce, v níž odrazil armády Egypta, Jordánska a Sýrie, zmocnil Západního břehu, Gazy a Golanských výšin. Dnes se ukončení okupace palestinských území, která během onoho června začala, jeví jako sen stejně vzdálený jako kdykoli dřív.

Chaos připomínající Somálsko a občanská válka, jež se nyní v důsledku tohoto desítky let trvajícího patu vyvíjejí v Gaze, lze dát zčásti za vinu špatně koncipovaným izraelským politikám a zčásti americké administrativě, která dlouhých šest let odsouvala otázku izraelsko-palestinského míru na chvost své agendy. Je však zavádějící připisovat neúspěch Palestinců vybudovat spořádaný systém samosprávy jen nepříznivým důsledkům izraelské okupace a amerických politik.

Palestinská krize je v prvé řadě krizí vedení. Pravda, Jásir Arafát nebyl zrovna učebnicový demokrat, ale jeho charisma a politický postřeh držely všechny palestinské frakce pohromadě. Teď už ani Fatah, Arafátova vlastní strana, nemůže tvrdit, že je soudržnou organizací. Volební vítězství Hamásu v lednu 2006 bylo z velké části důsledkem tříštění Fatahu pod vedením Arafátova nástupce Mahmúda Abbáse.

Poněvadž neexistuje žádná centrální autorita, která by budila strach nebo úctu, a OOP postrádá legitimitu právě kvůli odmítnutí přiznat Hamásu oprávněný podíl v organizaci, mezi prezidentem z Fatahu a ministerským předsedou z Hamásu se vyvinul groteskně neefektivní druh „kohabitace“. V důsledku toho se palestinská politika zvrhla v nezakrytý zápas o mocenskou kořist.